Pamatuji si, že když jsem byla malé dítě, užívala jsem si každý okamžik a netrápila se nad ničím. Byla jsem šťastná mezi svou rodinou, chráněná a milovaná...
V mateřské školce jsem zjistila, že pokud se budu chovat tak jak se to ode mě očekává, budu mít klid. Naučilo mě to hrám. Hrám dospělých. Předstírání. Od té doby mi začaly bolesti hlavy ve formě těžkých, opakujících se migrén. Ve škole to pokračovalo, protože tam není důležitý váš pohled, váš názor, ale jedete podle zajetých šablon celku. Zjistila jsem, že je výhodné a pohodlné jít s davem a nijak zvlášť nad tím neuvažovat. V dospívání jsem se snažila někam zařadit a začlenit se do nějaké skupiny lidí. Někam patřit. Nebýt sama.
Něco chybí...
I když jsem byla uvnitř jemná, citlivá, přesto jsem sama sebe zařadila mezi rebely, drzouny, poslouchala heavy metal, aniž by se mi to líbilo, ale připadala jsem si tak nějak touhle maskou chráněná. Jenže já se i tak jako ta maska začala sama chovat. Vůči rodině, kamarádům, ostatním lidem. Uvnitř jsem věděla moc dobře, že to není správné být zlá, neříkat pravdu a manipulovat lidmi podle toho jak se to hodí mně samotné, že vím moc dobře, že to nejsem já, opravdová. Přesto mi to vyhovovalo. Řídily mě emoce. Chvíli šťastná, ale víc nešťastná a nespokojená.
Když se mi narodily děti, vychovávala jsem je k lásce k lidem, k pravým hodnotám, morálce, ale sama jsem tak nežila. Díky tomu byly moje děti vystaveny neustálým partnerským hádkám, mému následnému neurotickému chování a já si časem zvykla trávit večery se sklenkou vína v ruce. Roky ubíhaly a já si říkala, proč nejsem šťastná, když mám rodinu, děti, zázemí, zaměstnání. Proč cítím, že mi stále něco chybí? Byla jsem plna úzkosti a strachu za smrti, z promarněného života.
Všechno se mi poskládalo do uceleného obrazu o mně, o světě, který mě obklopuje a já začla chápat veškeré souvislosti. Už mi bylo jasné, že svou každou jednotlivou volbou, kterou si vybírám, určuji daný výsledek, který se mi odrazí v mém životě. Že nic se neděje jen tak bez příčiny, ale právě naopak. Ale co je nejdůležitější, začala jsem změnou svého života od sebe.
Naučila jsem se naslouchat svým pocitům, které nelžou. Odhodila jsem masku a naučila se být ke všem lidem upřímná. Méně mluvím, ale více vnímám a zkouším praktikovat meditace. Zapisuji si myšlenky, které na mě v hlavě formou obrázků, rozhovorů a pochybností útočí a neustále atakují moji pozornost a vytváří mi tak negativní obraz o lidech, kteří do mého života patří a mají mě rádi. Díky tomu, že si je zapisuji nebo je říkám nahlas těm komu jsou adresovány, mírní se jejich tok a mizí i negativita z mého života.
Naučila jsem se tak začít milovat lidi, dávat jim najevo, že jsou pro mě stejně cenní všichni a v jejich milém a laskavém chování ke mně se mi to plnou měrou vrací. Naslouchám svému svědomí a nejdu proti němu, protože teď už vím, že chci-li být šťastná, spokojená a zdravá, musím se řídit citem a ne zhoubnými emocemi. Migrény zmizely z mého života, nemám chuť na alkohol, mezilidské vztahy se vylepšily na všech úrovních a konečně teď mohu po pravdě a upřímně přiznat, že žiji a ne jen přežívám.
Marie Bíglová
Zanechat komentář