CO JE TO PRVOTNÍ HŘÍCH? JE ČLOVĚK OD PRVOPOČÁTKU HŘÍŠNÝ?

Odpovědi na tyto otázky předkládá Igor Michajlovič Danilov v pořadu „Vědomí a Osobnost. Od předem mrtvého k věčně Živému" 

Text pořadu, v redakci Anastasie Novych

Zkratky v textu: Taťána - T, I.M. Danilov – IM

 

T: Igore Michajloviči, teď jsme hovořili o stvoření prvních lidí a bylo by velmi zajímavé probrat ještě jednu velmi důležitou otázku. To, co se v různých náboženstvích nazývá hříchem a pádem prvního člověka, v křesťanství je označováno jako „prvotní hřích nebo dědičný hřích prarodičů". A odsud vzniká pro myslícího člověka taková znepokojující otázka: „Jsem i  já hříšný od narození následkem toho, že lidé jsou od prvopočátku hříšní jako lidský rod? Jsem od prvopočátku hříšný, a co například moje děti ný, a co například moje děti nebo nemluvňata, která ještě nic špatného neudělala?"

 

Co říká Bible o prvotním hříchu

Zkrátka, co ví obyčejný člověk o tomto problému? To, co je psáno ve třetí kapitole knihy Genesis, že pád do hříchu byl spáchán prvním lidským párem – Adamem a Evou v ráji, kde oni, pokoušeni ďáblem, kousli do zakázaného ovoce ze „stromu poznání dobra a zla" nebo jak mu ještě říkají „stromu života a smrti". A na základě toho byli vyhnáni z ráje a stali se smrtelnými bytostmi, a proto se později stali všichni lidé hříšníky. A dnes existuje velmi mnoho různých výkladů tohoto příběhu z knihy Genesis.

Co děsí a trápí věřícího? Že je hříšný od narození, že je pošpiněn hříchem. Co uslyšel v chrámu? Že očista, osvobození od moci „dědičného hříchu" se koná ve svátém tajemství Křtu – rituál, který je v křesťanství považován za duchovní narození člověka, to znamená, že jakoby formálně umírá pro hříšný život a rodí se již do nového požehnaného života. A že zejména díky Křtu, mu bude darována svoboda od tyranie ďábla. Lidé tomu věří, ale ve většině případů to vírou skončí. Jak je pravidlem, lidé spoléhají na rituál, ale ne na svou vlastní transformaci, ne na vnitřní práci na sobě.

Mezi teology různých organizací, vyznání a směrů také neexistuje společný názor na tuto otázku, každý se prostě odvolává na své autority, na ty, kdo, co, kdysi říkali o této otázce, o tom, zda je člověk od narození hříšný.

V podstatě Ježíš to neříkal, to řekli lidé. „Prvotní a dědičný hřích" - to je čistě teologický termín v křesťanství. Do křesťanství byl zahrnut až 400 let po Ježíši, v době, kdy křesťanství získalo status státního náboženství. Obecně jako vždy platí: že i když lidé chodí kolem Pravdy, jakmile se to však snaží pochopit rozumem, vzniká tento odvěký spor, kde má správně být čárka, jak jste správně poznamenal.

IM: Když hovoříme o hříchu, je důležité pochopit, že člověk je od počátku svobodný a za ním není žádný hřích. Člověk – mám na mysli člověka jako Osobnost. Co to je „prvotní hřích"? Často v různých náboženstvích narážíme na to, že člověk je od prvopočátku hříšný. Avšak tady je třeba pochopit, co to je hřích.

 

 Co je to hřích?

T: Ano, otázka právě spočívá v tom, že pojem hřích, který spáchal první člověk, o jeho hříšném pádu, existuje také v pověstech jiných náboženství, například ve jmenovaném zoroastrismu. Ale vrátíme se k tomu později. Opravdu skutečně je velmi potřeba pochopit, jak to opravdu je…

IM: Prvotní hřích ve skutečnosti – to je ten okamžik prvního, úplně toho prvního hříchu, kdy člověk jako Osobnost uvěřil vědomí. Toto je první víra v lež. Právě toto je prvotní hřích. Když podlehl pokušení od vědomí, jako Osobnost se nechal zlákat iluzí vědomí na něco materiální. No, a následně můžeme prostě říct, že člověk jako Osobnost není od prvopočátku hříšný. Ale pak vzniká otázka: jestliže člověk jako Osobnost není hříšný, tak proč přechází do stavu subosobnosti, nebo, jak se říká v náboženství, proč se dostává do pekla, když není hříšný? Je zde ovšem takový pojem jako nečinnost.

 

No, jak bych ti to řekl, ve skutečnosti je člověk hříšníkem pouze sám před sebou, před svou duší... Smysl spočívá v tom, že faktor hříchu se nám dostává do podvědomí už v dětství. Namlouvají nám, že ať patříme ke kterémukoli náboženství, jsme před Bohem všichni vinni. Nikdo z nás není před Bohem vinen! Jsme vinni pouze sami před sebou. Bůh, Ten koná pouze dobro. Ale my sami sebe házíme do bláta. Když přiznáváme, že jsme zvířata, která uvízla v bahně, a modlíme se za odpuštění k Bohu, uznáváme tu skutečnost, že On existuje, uznáváme Jeho sílu a co je nejdůležitější – otevíráme se Lásce, pozitivním věcem...

„No dobře, jestliže člověk nemá hříšný základ, tak proč je tedy Kristova smrt vykoupením z lidských hříchů?"

„Sám se alespoň trochu zamyslete nad touto větou. O jaké vykoupení může jít?Kdyby to bylo ve skutečnosti tak, že by tedy Kristus vzal naše hříchy, znamenalo by to, že vše, čeho jsme se nyní dopustili je nám již odpuštěno. Je to tak?! Je to celé nesmysl. Každý člověk je před Bohem sám zodpovědný za své hříchy. Z Kristovy smrti udělali to největší tajemství, o němž se dodnes přou i sami církevní vůdcové. Proč se nechal ukřižovat? Vždyť Ježíš byl Syn Boží, mohl zničit celou planetu, natož pak nějakou hrstku ubohého národa, protože mu byla dána síla Boží. A lidé chtěli, aby se to stalo. Když ho ukřižovali, řekli: "Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže". Kristus ale nevešel v pokušení. Dovolil, aby bylo jeho tělo ukřižováno. Proč? Protože smysl Kristova příchodu nestál jen na učení, které lidem předával, ale nejdůležitější bylo ukázat, že vše závisí na volbě lidí samotných. Ježíš přijal tato utrpení, aby názorně demonstroval vůli Boží, jejíž podstatou je Svoboda volby člověka; buď se rozhodne jít k Bohu, nebo se rozhodne zůstat v temnotě svého materiálního myšlení. Kristus tedy přinesl lidem Svobodu volby. Je to veliký čin, který byl skryt před většinou lidí.

                                                                                                                     Z knihy Anastasie Novych „Sensei ze Šambaly I"  

 

 

 Kniha ke stažení na „allatra.tv/cs"

 

Člověk jako Osobnost přichází na tento svět proto, aby získal svobodu od hmotného světa a spojil se s Duchovním Světem, tedy, aby přišel jako zralá bytost do Duchovního Světa. Ale kvůli jeho nečinnosti jako Osobnosti, kdy člověk žije světem iluzí a celou svou pozornost vkládá do iluze vědomí, do své nenasytné, iluzorní podstaty, jinak to ani nelze nazvat, on prostě promrhá svůj život. Je jako, řekněme, ženské vajíčko, které bylo neoplodněné. A taktéž Osobnost, jestliže „není oplodněná", stává se subosobností. Samozřejmě pokračuje ve své existenci, jelikož zákon o uchování informací nikdo nezrušil a dokud je energie, dokud je nositel, informace bude existovat. Proto člověk zůstává právě ve stádiu subosobnosti.

 

 

 

 Kniha ke stažení na „allatra.tv/cs"

 

 Smysl příchodu každého Člověka jako Osobnosti na tento svět

Ale hřích, jako takový, zanikne, jakmile se člověk jako Osobnost – zdůrazňuji – osvobozuje od otroctví vědomí. Člověk začíná již existovat samostatně. Nedopustí se ničeho špatného. Své hlavní úsilí a veškerou svou pozornost dává zejména Duchovnímu Světu, zpočátku na hledání této cesty a potom na setrvání v tomto stavu, dokud nezíská Život.

Takže hřích jako takový – to je relativní pojem a spíše se vztahuje na Osobnost. Vše je jednoduché. Ve skutečnosti je vše jednoduché, velmi jednoduché. Je vědomí, je Osobnost, je Duše jako průvodce nebo řekněme transportní prostředek, můžeme ji tak nazvat. Pokud se Osobnost stihla spojit, tedy vymanila se z moci vědomí a shodila své okovy, tak uviděla realitu, procítila Duchovní Svět. A když procítila Duchovní Svět, tak z něj již nechce odcházet.

T: Ano, je to opravdu jednoduché. A snadno to můžeme pochopit, dokonce při čtení v Pravoslaví, že člověk původně neměl zkušenost neblahodatného (nepožehnaného) stavu. Že pád do hříchu jako takový, to je ztráta blaženého, vznešeného stavu setrvání s Bohem, to je ztráta Života v Bohu. A tato blaženost je spojena s přítomností v člověku od samotného stvoření milostí Ducha Svatého. A že v Prorocích působil Duch a učil je, i uvnitř v nich byl, i zjevoval se jim. I v Adamovi Duch, kdy chtěl, přebýval s ním, a Adam znal blaženost Boží Lásky.

Ž: … Ano, a že Duch Svatý je Láska a blaženost Duše… A kdo poznal Boha Duchem Svatým, ten nenasytně dnem i nocí prahne po Živém Bohu. T: Ano… A to také vysvětluje, proč důsledkem odloučení od Boha se stala smrt: nakolik se člověk vzdálil od Boha, natolik se přiblížil k smrti.

IM: Ano. Když se Osobnost nachází v otroctví vědomí, žije iluzí, právě (vědomím) navozenou iluzí. Toto můžeme nazvat stavem hříšnosti. A samozřejmě, nikdo tě z hříchu nevymodlí. Nikdo ti ho nemůže odpustit, pokud ty sám neodejdeš. Jednoduchý příklad, vezměme starověk: člověk se nachází v otroctví u faraóna. Potkává stejného otroka a ten mu říká: „Ty nejsi otrok, jsi svobodný, můžeš jít, kam chceš. Okovů si nevšímej. Co na tom, že můžeš chodit jen na přesně určeném místě, jaký je v tom rozdíl, ty jsi přece svobodný. Buď spokojený s tím, co máš, raduj se, chval svého pána". Protože právě pán je pro otroky bohem, on může s jejich životem udělat cokoliv. Ale opět platí, že životem se zde rozumí jen jako dočasná existence. No, proto přemýšlejte sami.

 

Ale člověk ve své podstatě není otrok Boží, on je syn Boží. Otec přeci nemůže nenávidět svého syna, může jej jen Milovat. Protože Bůh je Láska. A Láska nemá a nemůže mít strach… Bůh dal lidem svobodnou volbu. To je Jeho nejcennější dar, který dal lidem jako svým dětem.

                                                                                                                     Z knihy Anastasie Novych „Sensei ze Šambaly I" 

 

 

Plnou verzi pořadu „Vědomí a Osobnost. Od předem mrtvého k věčně Živému" sledujte na „allatra.tv"