CO JE ČESTNOST?

Téměř u každého člověka v životě nadejde okamžik, kdy se najednou cítí, tak nějak uvnitř nečistý, i když navenek je všechno v pořádku. Má pocit, že mu do nitra někdo hodil špínu… Ale, to není tak špatné… Pak pochopí, že si ji tam vhodil sám. A nedokáže ji smýt, ani na ni zapomenout, protože svědomí tomu brání. Žití se tak stává nesnesitelné. „O čem to mluví?“, zeptáš se milý čtenáři. O tom, co každý ví o upřímnosti a hlavně o upřímnosti vůči sobě. A pokud i vy máte potřebu upřímně si promluvit a vyrvat ze sebe velkými kleštěmi tento nános nepoctivosti, nebo jinými slovy, přestat lhát sám sobě, pak vás zvu na cestu do vašeho vnitřního světa. Abychom se naladili na vnitřní práci, začneme krátkou moudrostí.

K profesorovi přišel student a žádal ho o zařazení do postgraduálního studia.
- Mladý muži, jste si jist, že na to máte, - řekl profesor, sundal si brýle a mnul si unavené oči. "Koneckonců, pokud si vzpomínám, nejste příliš pečlivý. Učíte se jen tak, tak.
Student sklopil oči v rozpacích.
"Chtěl bych zanechat svou stopu ve vědě." Věřte mi, budu hodně studovat. Opravdu se budu hodně snažit.
Profesor znovu pokýval hlavou.
- Chcete v historii zanechat stopu? Jakou? Takovou? - a vyndal starý sešit, v němž bylo něco napsáno v latině.
"Studoval jste latinu, že ano?" - Profesor se studeně podíval.
"Ano, samozřejmě, ale…“ sklonil oči.
-Tak neotálejte a přeložte mi, co je zde napsáno a profesor položil sešit na stůl a vyčerpaně klesl na židli. Prosím, mladý muži, předveďte mi úroveň svých znalostí.
Student si vzal sešit, podíval se na text, ale nic nedokázal pochopit. Avšak nechtěl ukázat, že nic neví.
Nadechl se a vyhrkl:
-Tento sešit obsahuje moudrost věků. Je to neocenitelné.
Profesor se na chvíli odmlčel a pak si těžce povzdychl a řekl:
"Víte, proč jsem se stal profesorem?"
Student vzhlédl, v očích měl otázku.
-Mladý muži, nikdy jsem se nebál přiznat sobě i mým učitelům, že něco nevím. To mě přinutilo tvrdě pracovat a učit se stále nové a nové věci.
Pak se chvíli odmlčel a řekl:
- A toto, zvedl sešit, je pouze seznam věcí, které se chystal koupit jeden kupec. A vy… „moudrost věků." Naučte se říkat pravdu, dokonce i sobě.

V tomto článku vás zvu pohovořit si o upřímnosti k sobě. Pokud je člověk upřímný sám k sobě, bude se chovat stejně i k druhým lidem.

Takže, proč nejsem k sobě upřímná, vždyť mě to rodiče neučili.  Když píši tyto řádky, okamžitě si vzpomenu na slova mé matky - „všechno tajné se stane zřejmým“.

Jak a kdy se tak stalo?

Pokud v daný moment budu doopravdy k sobě upřímná, tak se přiznám, že:
-neupřímnost k sobě samé vedla k tomu, že se můj život začal hroutit;
-sebe podvádění vedlo k trvalému vnitřnímu diskomfortu;
-ve snaze vypadat před jinými, ale ne být sama sebou, ztratila jsem sama sebe a stíraly se pomalu hranice mezi lží a pravdou;
-můj život se neměnil, a jestliže se měnil, pak k horšímu, protože jsem přestala nést odpovědnost sama za sebe.

 

PŘÍČINY NEČESTNOSTI K SOBĚ SAMÉ:


1. Nepřijetí sebe sama, neznalost sebe sama.

Prvním důvodem, který jsem si uvědomila, je neznalost sebe skutečné, to způsobuje vnitřní konflikt.

2. Navenek vypadat lépe.

Druhým důvodem, který jsem spatřila je touha vypadat lépe, než jakou ve skutečnosti jsem. Zalíbit se druhým, přitáhnout pozornost, být milována, žádána.

3. Být jako ostatní.

Třetí příčina, kterou je nutno zvážit, je vypadat jako ostatní, mít rodinu, byt, auto atd.

Pochopení mého ztotožnění s těmito šablonami v mysli a vnitřní uvědomění vedlo k tomu, že jsem se rozhodla rozloučit se s touto rakovinou, která mě vnitřně rozkládá.

A nyní navrhuji se podrobně podívat na každou příčinu.

První důvod - "Neznalost sebe samé".

Vnitřní nespokojenost mě vedla k hledání příčin a informací. Začala jsem chodit do kostela, zajímala mě esoterika, psychologie, něco se pravda změnilo, nicméně změny byly dočasné, hledání pokračovalo. Jak se říká, kdo hledá, najde. A tak se stalo – dostaly se ke mně Původní znalosti obsažené v knihách A. Novych. Tam jsem našla odpovědi na všechny své vnitřní otázky, uviděla jsem příčiny, jež vedly k určitým životním situacím. Vše bylo poměrně jednoduché a jasné: náš svět je dvojí - každý z nás má duchovní a materiální podstatu. Duchovní podstata je Duše, částečka Boha, která je zdrojem života a také Osobnost, mající svobodnou volbu, kterou uskutečňuje silou své pozornosti.

Materiální, nebo-li živočišná podstata - to je naše tělo a naše vědomí. Jelikož jsem neměla žádné znalosti o Duchovním světě, o Duši, já jako Osobnost jsem žila svým vědomím. Došlo k podřízení Osobnosti vědomím. Ego zaujímalo hlavní pozici, ono rostlo a sílila jeho nadvláda.

Díky knihám A. Novych jsem se dozvěděla, že vědomí je nástrojem Osobnosti pro interakci s hmotným světem. Vědomí se projevuje ve vnitřním světě člověka prostřednictvím proudu pocitů, myšlenek, vzpomínek, emocí a přání. Nemá energii, tu může získat pouze od Osobnosti, a proto si vyžaduje její neustálou pozornost. Emoce a touhy jsou dva nástroje vědomí, kterými se snaží Osobnost ovládat.  Zaujmout mou pozornost, jako Osobnosti, kontrolovat mé chování a rozhodování. Vědomí je egocentrické, spotřebitelské podle své povahy, usiluje o moc a kontrolu. Jeho hlavním cílem je přežití. Díky tomuto poznání jsem si uvědomila, že celý můj předchozí život byl pod nadvládou ega a vědomí. Vědomí neustále zkresluje všechny informace, je lživé. Nafouklý egoismus-vědomí se všemi jeho nevyčerpatelnými emocemi a touhami je hlavním kořenem problému.

„Pro lidi je v jejich životě hlavní, aby své síly soustředili na duchovní osvobození, což znamená, že se mají soustředit na každodenní duchovní práci na sobě samých. To je to hlavní! Není třeba, abys lidem dokazoval, že jsi v něčem lepší než ostatní, ale musíš dokázat Bohu, že jsi hoden přijetí do duchovního světa, že si zasloužíš, aby tvoje Osobnost přebývala ve Věčnosti jako zralá Duchovní Bytost.“

(A. Novych  AllatRa)

Neznalost skutečné duchovní podstaty a neznalost hlavního smyslu života mě vedla k záměně smyslu života, tím hlavním se stalo materiální zabezpečení a vlastnictví. Mé životní krédo bylo - být jako všichni ostatní, nebo lepší než ostatní. Obsedantní touha líbit se, být v centru pozornosti, mě nutily být v rozporu se svým svědomím, s jeho morálními hodnotami a přesvědčeními. Postupně se lži samy staly normou a zjistit, kde je pravda, a kde jsou lži, se stalo téměř nemožné. Nejprve jsem se snažila nabýt, poté udržet, takže neocenitelné roky života prošly v neustálém boji. Po obdržení těchto cenných Znalostí, začala má (opravdu hluboká) vnitřní práce na sobě, na svém duchovním sebezdokonalení, aby se ze mě stal duchovně zralý člověk, který se vrátí Domů, do světa Boha.

Druhá a třetí příčina - "Vypadat, ale nebýt. A také být jako všichni ostatní".

Po hlubokém studiu znalostí z knih, komunikací s podobně smýšlejícími lidmi jsem si uvědomila, že kořenem druhé a třetí příčiny je strach. A podstatou jakéhokoli strachu, pokud se díváme podrobně, je strach ze smrti. Strach ze smrti je odrazem naší svobodné vnitřní volby mezi principem duchovním nebo materiálním v nás. Jestliže ve svém životě zvolím jednoznačnou dominantu duchovního principu, začnou se rozšiřovat obzory poznání, nebudu podléhat provokaci materiálního principu, začnu cítit opravdovou lásku k Bohu, pak nebudu mít žádný strach ze smrti. Jakmile uvnitř mě dojde k hlubokému pochopení, kdo jsem a v čem je smysl mého života, je jednodušší přestat lpět na hodnotách hmotného světa, touze zalíbit se a přitáhnout pozornost. Je snadnější dělat vědomé kroky k nalezení skutečné vnitřní opory a osvobození se od strachu. Smrt je životní etapa, kterou musí všichni projít, ale poté, začíná další život - jaký bude, to závisí na volbě každého z nás.

„Život – to je skutečná škola, kde jsou chyby lekcemi a získané zkušenosti dobrým učitelem.
Jak se říká, v poklidném oceánu života se nestaneš zkušeným námořníkem. Když člověk nabude díky duchovním zkušenostem Moudrost, začíná pevně a cílevědomě vést svou loď středem rozbouřeného oceánu života, vyhýbá se chybám z minulosti, nedovoluje bývalým živlům házet ho ze strany na stranu a vyvolávat tak vnitřní konflikty. Jak říkali mudrcové, aby člověk pevně držel kormidlo života v běsnícím oceánu života, vyžaduje to především duchovní práci na sobě.
U takového odvážného člověka, který vede svou loď napříč bouří životních živlů, dříve, či později nastane den, kdy se jeho vnitřnímu pohledu odhalí zcela jiný, duchovní, čistý svět, který v sobě dříve neznal. Tento svět přináší klid v Duši, dovoluje Moudrosti zvítězit nad nepříznivými živly a přistát u břehu Věčnosti.“

(A. Novych, "AllatRa")

Dalším hlubokým pochopením bylo, že přítomnost strachu ze smrti v sobě, je ukazatelem oddělení se od Boha. Oddělenost od Boha je ztráta jednoty, ale spojení s vnitřním zdrojem hlubokých pocitů, které poskytují vnitřní duchovní podporu a bezpodmínečnou lásku to je trvalé štěstí. Právě nedůvěra k Bohu, je základem egoismu. Zrození "ega" je doprovázeno zrozením pýchy. Člověk se stává pro sebe nejdůležitějším, výjimečným, významným a všichni okolní lidé i hmotný svět jsou zdrojem uspokojení jeho přání. Jakmile si vytvoří iluzi oddělenosti, další iluzí je, že všechno, co bylo uvnitř a co jsi ztratil (štěstí, radost, láska, svoboda, bezpečnost), lze získat pouze z vnějšího materiálního světa. Tak se projevují tužby a chtíče mít něco v materiálním světě, vzniká připoutanost k tomu, co máte, nebo chcete mít a bojíte se to ztratit. Navíc o to všechno je třeba bojovat, prokazovat svou jedinečnost, tak je uspořádán materiální svět - odtud touha po nadvládě, moci a kontrole. Ztráta jednoty s věčným duchovním světem a s částečkou Boha v nás, s naší Duší, vede ke ztrátě pocitu bezpečí. Disponování mocí a materiálními hodnotami vytváří pocit dočasné falešné bezpečnosti. Ale jakmile z toho něco ztratíte, strach se opět vrátí. Stále se snažíš získat lásku, pozornost a uznání od ostatních lidí: rodiče, členů rodiny, přátel, kolegů, student a radost vlastněním něčeho z materiálního světa: stavem, vlastnictvím, vztahy, slávou, uznáním, výkonem a dalším.

Dalším z vážných problémů vnucených vědomím a egem, je fixace na sebe. Ego se bojí umírání. Co může pomoci v této situaci? V ideálním případě by měl člověk na sebe zapomenout. Existuje jedna starodávná modlitba, ve které jsou velice výstižná slova: "ten kdo zapomíná na sebe, získává sebe." Její význam je následující: v jaké míře zapomínám na sebe, v takové míře nacházím sám sebe a navíc se zbavuji strachu. Protože sobeckost, zahleděnost do sebe, samolibost je úrodnou půdou, na které rostou všechny druhy strachů a obav. A naopak, když člověk žije pro druhé a v harmonii s ostatními živými bytostmi, když v člověku nedominuje princip „brát“, ale žije na principu „dát“, všechny strachy se vytratí, prostě zmizí.

Je ještě jeden problém nečestnosti k sobě samému a to je neochota převzít odpovědnost za všechny události ve svém životě na sebe.

Bylo by zajímavé znát etymologii anglického slova responsibility - "odpovědnost". Re - znamená "návrat k původnímu zdroji", druhá slabika sponzora - je v souladu se slovem "sponzor": ten, kdo se zavazuje poskytovat, poskytovat podporu a ochranu. Třetí slabika - ibility znamená "schopnost, talent, dávaní".

Pokud spojíme všechny tři části tohoto slova, získáme velmi zajímavou definici slova zodpovědnost - "návrat dárci (zdroji) daru, který vám dal". A v jazyce evangelia to znamená využití všech svých schopností, talentů a darů pro dárce. Být odpovědný znamená být schopen dát Bohu nejlepší možnou odpověď o našem životě.

„Každý člověk je Osobnost, která si nese v prvé řadě odpovědnost za vše, co ve svém životě koná a co si volí. Vždyť většina lidí chápe, co je to odpovědnost. Berou na sebe odpovědnost při řešení různých životních, ideologických, každodenních běžných, finančních a jiných problémů. Starají se především ne kvůli sobě, ale kvůli své rodině, kvůli budoucnosti svých dětí a vnuků, kvůli kamarádům, svým blízkým a tak dále. Stejně tak v oblasti duchovna - základní věci každého člověka - je třeba vzít na sebe odpovědnost za svůj duchovní osud a udělat ve svém životě všechno možné i nemožné pro to, abychom splynuli se svojí Duší, a abychom získali opravdovou Svobodu od materiálního světa. Nemusíme na nikoho čekat, musíme sami konat a začít v prvé řadě u sebe. My sami musíme být dobrým příkladem pro své okolí, potom na sebe pozitivní změny v nás i ve společnosti nenechají dlouho čekat.“

(A. Novych, "AllatRa")

Přijímat zodpovědnost znamená získávat moc nad sebou samým. Vzít na sebe odpovědnost znamená mít odvahu přiznat své chyby a selhání.

Proto je úkolem člověka, který se dal na cestu sebezdokonalování - přestat se bát chyb a přehmatů, uniknout z moci vědomí. Přestat přenášet vinu na ostatní. Velmi dobře zde může pomoci afirmace: „Tentokrát jsem chyboval, je to moje vina, takže je třeba z toho vyvodit závěry, tak, aby se vše příště událo správně.“, „Jsem schopen poskytnout Bohu tu nejlepší odpověď o svém o životě.“

Člověk přišel na zemi ne, aby shromažďoval materiální hodnoty a rozhodoval se, co se má vařit k večeři, nebo co si k ní obléci. Náš život má mnohem hlubší význam, než prázdnou existenci fyzického těla, které je jen jedná část člověka, ale netvoří jeho podstatu. Každý z nás je Osobnost, která bez ohledu na veškeré obtíže okolního světa a vědomí, musí obnovit spojení s duší a učinit tu nejdůležitější volbu ve svém životě.

JAK SE STÁT ČESTNÝM?

1. Abyste se stali čestnými, musíte se dostat zpod vlivu svého ega a z moci vědomí. Je důležité naučit se, jak se dostat do změněného stavu, nebo jinými slovy, pro přepnutí na duchovní vlně je třeba obnovit přerušený vztah s Bohem.

2. Musíte se stát Pozorovatelem, neboli cítit v sobě Osobnost. Jasně si uvědomovat, co se děje ve vnitřním světě. Jasně od sebe rozlišovat projevy materiálního, hmotného principu ve formě myšlenek, emocí a přání.

3. Vyměnit egocentrickou orientaci svého vědomí, přepnout svou pozornost ze sebelásky, nepříjemných pocitů, destruktivních emocí, iluzorního očekávání, na zvídavost, zájem a upřímnou touhou vrátit se do světa Boha a aspirovat k Němu celým svým srdcem.

4. Odmítnout emoce a myšlenky vědomí, obrátit svou pozornost k hlubokým pocitům duše a držet se těchto pocitů jednoty a spojení se světem Boha, ať se děje v okolním světě co chce. Vší silou pozornosti Osobnosti udržovat toto spojení.

5. Pochopit a nepředávat pod kontrolu vědomí svůj mocný nástroj - Pozornost. Protože život člověka, jako Osobnosti, závisí na tom, čemu věnuje svou pozornost. Co upřednostňuje - takové bude jeho vnitřní rozpoložení tady a teď, stejně jako výsledek jeho života. Poté, co člověk aktivuje myšlenku svou pozorností, jinými slovy řekne: "Tak to bude!" - obraz se stává aktivní. Bez pozornosti je vnímání nemožné.

6. Studovat práci vědomí v různých režimech, tzv. změněných stavech vědomí pomocí duchovních praktik a meditací. Meditace a duchovní praktiky lze nazvat praktikami pozorování a uvědomění. Vědomě vcházíme do tohoto stavu a snažíme se zůstat tam co nejdéle. V tomto stavu je pozornost soustředěna, dochází k hluboké relaxaci a vnímání se rozšiřuje. Začínáme vidět všechny naše vnitřní procesy a začínáme je cítit. V časných stádiích meditace mohou přicházet rušivé myšlenky, vzpomínky na den, ale naším úkolem je úplně se uvolnit, distancovat se od nich, nasměrovat svou pozornost na pocity. Z mých zkušeností mohu doporučit duchovní praktiku "Květ Lotosu", která je popsána v knize A. Novych "Sensei I.":

„Tato duchovní praktika se nazývá Lotosový květ. Podstata tohoto cvičení je následující. Člověk si představí, že do svého nitra, do oblasti sluneční pleteně, zasadí semínko lotosu. Toto malé semínko v něm začne klíčit díky síle Lásky, kterou si vytvořil pomocí pozitivních myšlenek. Tím, že člověk neustále kontroluje růst květiny, se uměle zbavuje negativních myšlenek, které se mu neustále honí hlavou“…  Čeho docílíme každodenním cvičením? Za prvé, člověk má vždy pod kontrolou svoje myšlenky, naučí se soustředit jenom na pozitivní věci, což automaticky znamená, že nikomu nemůže přát nic zlého a ani nikomu ubližovat. Vždyť toto cvičení probíhá neustále, každý den a každou sekundu. A je to na celý život. Je to neobvyklý způsob, jak se zbavit špatných myšlenek, s nimiž nelze bojovat silou. Lásku si člověk nemůže vynutit, proto se musíme naučit rozptylovat. Přijde špatná myšlenka, člověk se soustředí na svoji květinu, začne jí předávat svoji Lásku a vědomě tak zapomene na všechno špatné. Nebo soustředí svoou pozornost na něco pozitivního. Ale květinu cítí neustále: když se ukládá k spánku, když se probouzí, v noci, ve dne, ať už se zabývá čímkoli – ať studuje, pracuje, sportuje atd. Člověk cítí, jak v jeho nitru plane Láska, jak se proudy této Lásky chvějí v jeho hrudi a rozlévají se po celém jeho těle. Jak ho tato květinka začíná hřát zevnitř, zvláštním teplem, teplem boží Lásky. A čím více Lásky jí dává, tím větší Láska se v něm rodí. Neustálé vyzařování této Lásky vede člověka k tomu, že i ostatní lidi začíná vnímat s Láskou. Takže za druhé, a to je velmi důležité – člověk se naladí na frekvenci dobra.“

Anastasie Novych, "Sensei ze Šambaly 1.díl"

V knize "AllatRa" je popis účinného nástroje k pochopení mechanismu vzniku myšlenek a emocí. Je to dávná duchovní praktika pro vědomé vnímání čtyř bytostí- "Četverik". Stejně neocenitelná ve svých poznatcích je duchovní praktika "Pyramida". Jedním z mocných nástrojů, jak se dostat z vlivu vtíravých myšlenek, je modlitba. Protože modlitba je jednou z forem meditativního stavu. Světově proslulý lékař, nositel Nobelovy cena za fyziologii a lékařství Dr. Alexis Carrel řekl:

"Modlitba je nejsilnější forma energie vyzařovaná člověkem. Je to stejně tak skutečná síla jako pozemská gravitace. Jako lékař jsem pozoroval pacienty, kterým nepomáhala žádná terapeutická léčba. Byli schopni se zotavit z nemoci a melancholie, jen díky uklidňujícímu účinku modlitby… Když se modlíme, spojujeme se s nevyčerpatelnou životní silou, která uvede do pohybu celý vesmír. Modlíme se, abychom dostali alespoň část této síly. Když se obrátíme k Bohu v upřímné modlitbě, zdokonalujeme a uzdravujeme naši duši a tělo."

 

7. Přijměte zodpovědnost za vše, co se děje ve vašem životě. Neseme zodpovědnost za všechny skutky a důsledky těchto skutků.  Není možné přesunout na někoho jiného zodpovědnost za utkvělé myšlenky, emoce, touhy, protože jsme je přijali a jednali v souladu s naší volbou. Být zodpovědný za svou volbu je neustálá práce na sobě, pochopení svých myšlenek, jednání a skutků.

"Není možné na této zemi udělat ani krok bez toho, abychom se dotkli odpovědnosti a povinnosti, které je třeba dodržovat".

(Anglický filozof Thomas Carlyle)

8. A co je nejdůležitější, duchovně zralá Osobnost si nelže, jelikož v sobě cítí věčnost, svou Duši, je ve stálém spojení s Bohem. Ví, kým ve skutečnosti je, nepotřebuje hromadit soupisy svých předností a zásluh.

9. Neustále rozšiřujte své obzory, vyplňte chybějící znalosti. Neocenitelnou roli v tom může hrát kniha A. Novych "AllatRa."

„Proč je pro současného člověka, který jde po duchovní cestě, důležité neustále si rozšiřovat své obzory, více číst, seznamovat se s nejrůznějšími informacemi, doplňovat si znalosti z různých směrů? Protože v takovém případě bude mít mnohem bohatší asociativní řadu, lepší paměť a celkové chápání světa. Vždyť podvědomí, odkud je čerpána asociativní řada, je jako spižírna: co si do ní člověk někdy uloží, to tam potom také najde.“

(A. Novych, "AllatRa")

10. Čestnost, upřímnost se zrodí Láskou.

Tady jsou slova z knihy A. Novych, která se mohou stát hvězdou vedoucí po této cestě:

„Protože pravá Láska člověka vnitřně osvobozuje, dává nejcennější nebeský dar – skutečnou Svobodu od tohoto hmotného světa. Toto je velmi mocná síla, která probouzí Duši. Je to nejbližší, nejkratší cesta k Bohu… Pravá Láska jsou hluboké pocity člověka, které nelze slovy vyjádřit. Je to síla Duše, její stav Lásky k Bohu."

„Pouze on sám, svou volbou, vnitřními změnami, znásobením svých dobrých skutků a závažnou prací na sobě se může duchovně očistit, rozvíjet se a jako zralá Bytost se vyrvat ze spárů materiálního zajetí, osvobodit svoji Duši. Pouze on sám, díky své duchovní práci, může samostatně vstoupit do sedmé dimenze (do „sedmého nebe“, do „ráje“, Nirvány), tedy vybudovat si duchovní cestu do světa Boha. Jakýkoliv člověk, který upřímně kráčí po duchovní cestě a pracuje nad sebou, v jehož životě převládá jeho osobní, vnitřní dialog s Bohem, Láska, spojení s Duchovní podstatou, k tomuto pochopení dříve, či později dojde“.

Po hlubokém pochopení všech příčin, jsem došla k závěru, že být upřímný vůči sobě znamená říkat, co cítíš uvnitř, co říká tvá Duše, a jestliže na nějakou dobu ztratíš s ní kontakt, nedovol vědomí převzít kontrolu, dokud neobnovíš kontakt se svým Zdrojem. Znamená to žít tak, aby neexistoval žádný rozdíl mezi tím, co říkáš a děláš, a tím co cítíš. Žít upřímně to je žít podle svého svědomí a stvrdit to svými činy.  Znamená to, že mé činy musí odpovídat mému přesvědčení a mým hodnotám.

Žít čestně znamená být v souladu se svou Duší, převzít zodpovědnost za svůj život a za sebe. Zdrojem čestnosti jsou hluboké vnitřní pocity, které neustále vycházejí z duše, z bezpodmínečné Lásky Stvořitele. Jestliže přebýváš v tomto neustálém potoku pocitů, jestli je stabilní tvůj vztah s Bohem, není místo pro pokrytectví a neupřímnost, protože v čistotě jsou vždy viditelná, a to i sebemenší kapka bláta a co je nejdůležitější, že Bůh nemá rád stíny. Čestnost bez lásky nemůže být nazývána čestností. Naším úkolem je splynout se Zdrojem Lásky a sloužit mu. Žít upřímně, je být svobodný.

Existuje pozoruhodný výrok francouzského filozofa a spisovatele A. Camuse: "Svobodný je ten, kdo nemůže lhát". Proto se rozhoduji - žít upřímně a žít podle Svědomí!

Autor: Irina Cvětajeva


zdroj: https://allatravesti.com/chto_takoe_chestnost