Například: Dobré zprávy
Budó, aneb může mít dobro pěsti?

Říká se, že bojová umění jsou tak stará jako lidstvo samo. O jejich původu se toho ví ale velmi málo, stejně tak jako o původu člověka. Jedny z nejstarších dochovaných záznamů o bojových uměních, můžeme nalézt ve staré Babylónii. V chrámu Cha­fádží byly objeveny dvě 4600 let staré bronzové figuríny znázorňující zápasníky, kteří se drželi za opasky, podobně jako v japonském sumo. Mnohem starší umě­lecká díla znázorňující bitvu, byla objeve­na např. mezi jeskynními malby ve Španěl­sku, jejichž stáří se odhaduje na 12000 až 8000 let. Malby poukazují na organizova­né skupiny bojující s luky a šípy. Důkazy o existenci bojových umění byly objeveny i v Egyptě. V pyramidách a mastabách bylo nalezeno velké množství 4000 let sta­rých reliéfů znázorňujících bojová umění. Mnoho podobných objevů bylo učiněno po celém světě, např. starověká Indie, Indoné­sie, Malajsie, Čína, antické Řecko, Korea, Japonsko a další.

Přestože původ bojových umě­ní je prokazatelně mnohem starší, tak je za jakousi kolébku bojových umě­ní považován čínský klášter Šao-lin. V počátcích našeho letopočtu začali do Číny přicházet buddhističtí mniši z In­die. Jedním z nich byl Bódhidmarma, který žil pravděpodobně v 5-6. století.Při svých cestách narazil na klášter Šao­-lin, ve kterém se usadil na několik let. Podle některých pramenů, ovládal bódhid­marma indické bojové umění beze zbraně, zvané karapaito, které se později vyvinulo v kalarypayattu. Překvapen bídnou kondicí tamních mnichů se rozhodl naučit je speci­ální pohybové cvičení, které mělo pomoci zlepšit jejich fyzickou kondici a napomoct jim v jejich duchovní praxi. Později se toto cvičení vyvinulo v čínská bojová umění známé pod názvem wu-šu, neboli kung-fu. Šao-lin dal impuls k rozšíření bojových umění po celé Číně a vznikly tak tisíce růz­ných stylů. V těchto dobách byla bojová umění vysoce ceněna válečníky. Byl zdů­razňován aspekt přežití, tedy zneškodnění protivníka a to jak různými zbraněmi, tak i beze zbraně. Bojová umění se rozšiřovala dále a v různých kulturách přizpůsobovala daným poměrům.

Obrat ve vnímání bojových umění na­stal na přelomu 19. a 20. století. Japonština pro to vytvořila dva pojmy. Ve feudálním Japonsku existoval pojem zvaný BUDŽU­CU. To znamená BU – válečník, válka, zbraně a DŽUCU – umění, dovednost. V doslovném překladu se jedná o umění války, umění válečníka. Umění BUDŽU­CU bylo považováno především jako pro­středek k získání moci. Pro někoho k moci nad ostatními, pro jiného k moci nad se­bou samým. Sloužila však i pro ochranu zdraví i majetku. Důraz byl kladen na oka­mžitou likvidaci protivníka, avšak důleži­tost byla kladena i na filozofii a morálku. Např. samurajové byli podřízeni kodexu bušidó.

V prvním díle knihy Sensei ze Šambaly od A.Novych je zmínka o prastarém stylu starého lámy, ze kterého se později částeč­ně vyvinul jeden z proslulých stylů kung­-fu, styl draka: „Řekněte mi prosím, Stas povídal, že styl Starý láma je velmi starý. Je to pravda?“ „Ano.“ „A v historii se dochovala jména těch, kteří jej ovládali?“ zeptal se Kosťa. Sensei se pousmál, nad něčím se zamyslel a odpověděl: „Z těch, co znáš, leda Buddha. No, a samozřejmě jeho první stoupenci.“ „Buddha?“ podivil se Kosťa. „No, ale on měl přece jakoby ji­nou filosofii, filosofii dobra. Na co jsou tu pěsti?“ „I dobro může mít pěsti,“ klidně odpověděl Sensei. „Ale ovládat toto umění ještě neznamená útočit na někoho. Pro ně to byl zvláštní stupeň v duchovním pozná­ní.“ Přestože za hlavním účelem BUDŽU­CU bylo považováno zabití protivníka, tak poznání sebe sama, dosažení harmonie těla a duše, nebylo opomenuto. Bojové umění bylo považováno za nástroj. Záviselo na každém, jak jej používal.

Druhým pojmem je BUDÓ. Význam BU je totožný jako u BUDŽUCU. Znak DŽUCU byl nahrazen znakem DÓ – cesta. Původní cíl „vyřadit protivníka“ ustoupil a byl nahrazen snahou o využití bojových umění jako prostředku k úsilí o vše­stranné zdokonalení člověka. (Ivan Foj­tík, Duch Budó, 2006). Začal být kladen důraz na výchovný aspekt, který bojová umění přijala. Přestože je pojem BUDÓ používán spíše v souvislosti s japonskými bojovými uměními, zahrnuje veškerá bo­jová umění. Z původních stylů jako např. kendžucu (umění meče), kyúdžucu (umě­ní luku), džudžucu (jemné umění), se vy­vinuly školy kendo (cesta meče), kyúdó (cesta luku), džudó (jemná cesta) a mno­ho dalších, i když mnohé původní styly si zachovaly své původní názvy i tech­niky, postupně přijaly odklon k principu BUDÓ. Jedním z hlavních protagonistů teze BUDÓ byl profesor Džigoró Kanó (1860-1938), zakladatel džuda, který při­šel se systémem barevných pásků (žákov­ské stupně – KYÚ a mistrovské stupně – DAN), které postupně začalo přejímat mnoho bojových umění po celém světě. Mnoho autorů se shoduje, že proces pře­tváření BUDŽUCU v BUDÓ započal již v 17. století a dokončen byl na přelomu 19. a 20. století.

,,V opravdovém BUDÓ, žádní nepřá­telé nejsou. Skutečné BUDÓ slouží lásce. Cesta válečníka neznamená ničit a zabí­jet, ale pečovat o život, neustále tvořit.“ Chris Bradford.

Budó všechna bojová umění spojuje.

Lukáš Kloza, Karviná

Líbí se mi 34



Budó, aneb může mít dobro pěsti? - Hodnocení: 5.00 z 5.00 . Počet hlasů: 34
Podobné články:



Zanechat komentář

Myšlenka dne

Síla slova vytváří sílu myšlenky a síla myšlenky pak vyvolává činy.


Kalendář událostí

Zasílání aktuálních informací o nových článcích na stránkách Polahoda a dalších projektech MSH "ALLATRA"