Možná, že jsem jako můra, co stůj co stůj k světlu proniká. A co z toho, že křídla žárem žhnou, v Bílém Světle vše zaniká.
Vždycky tu je a nic ho nezmění. Ani do nohou bodající ostré kamení, z myšlenek vězení, výkřiky z tmy.
Hej, člověče, stůj, kam kráčíš? Zastav se a rozhlédni se kolem sebe. A chvíli podumej, co trápí Tebe.
Svět je čarovně tajemný – krásný, při adventu dojemně posvátný. Rolničky zvoní, jsou tu omamné vůně i snění, dospělí i děti náhle myšlení mění.
Do Loštic vede mnoho cest, přijďte lidé z vesnic, měst. Jsme tu pyšní na svůj kraj, vždyť umělců je tu ráj.
Zapadané vrcholky hor a za nimi paprsků chór sněhobílá čistota, něha, smíření a Láska
Lidičky, lidé, nevěřme vědomí, jak hadr nás vláčí každý den po zemi, od přání k přání, od touhy k touze než se nám vyplní, trápíme se dlouze,
Na ničem nelpi, můj milovaný člověče nebo to podstatné ti navždy uteče,
Uvolnit, povolit, lásce vejít dovolit, myšlenky stále pozorovat, s útoky vědomí nebojovat,
Dostala som Kľuče od nádhernej komnaty. V nej stretneme sa spolu, len Boh a ja! Len ja a Ty!
Tam, kde končí strach, začíná být vidět třpyt slunce.
“Strach zrozený z představivosti vidí nebezpečí i tam, kde ve skutečnosti žádné není.
