Nádherný slunečný den otevírá se každému z nás, ten kdo nahlédne do nitra, do toho světa skutečných krás.
Jsem s Tebou, Ty se mnou, já vím. Nikdy se s Tebou neloučím.
Slunce svítí, někdy zebe, na zem spadlo modré z nebe.
Proč zachmuří se nebe celé, proč stín se vkrádá do štěstí? Proč světlo venku pohasíná? Proč stojím tu na rozcestí?
Jsem bezmocná, ztracená, vpila jsem se celá… Ten žár, co spaluje a léčí, ta něha, Láska, za kterou teď vděčím…Tobě
Když cítíš se tak krásně, až v prostoru se rozpouštíš, nech to tak, jen v tom buď.
Vidím, co malíř vyčaroval do plátna, žasnu a propadám se do krásna.
Zas uběhl den a jako korálek blýská se v něm jediný Moment.
V jedné jediné chvíli povstává den. Z peřinek mraků vyloupne se,
Nebojuj s větrem a sestup z hory, přestaň ruce své drásat o ostré úlomky skal.
Jsi z Pramene řeka. Odnikud vytrysknuvší proud vystřelil tě jako kapku směrem do života.
“Každá rána, kterou zasadíte v hněvu, se k vám ve výsledku vrátí.
