Probuďme se lidičky, jako jarní kytičky, otevřeme naše srdce Lásce dokořán,
Láska jsou schody do Nebe Láska je cit, co nikdy nezebe
Jaro probouzí naděje, sny, touhy, krásný den ať je nekonečně dlouhý. Ptáčkové radostné písně pějí, lidé se tváří, že to neumějí.
Cit, na který těžko hledám slova, oči mi dojetím vlhnou stále znova.
Otvor sa láske Ako jarný kvet slnku. Spoľahni sa na božiu vôlu, Chyť sa za Jeho ruku.
Jsou slova, slůvka, co nádherně hladí, jsou slova, slůvka, co slyšíme rádi, srdce nám zahřejí, až radostí se tetelí, nezáleží, zda jsme malí, či už velcí dospělí.
Když se smutek vkrádá k srdíčku, milé vzpomínky mějme na blízku. Braňme smutku rozdávat stín, vítejme lásku se štěstím.
Vracela jsem se večer domů z práce, když najednou zlehka zašustil deštík a pak se z nebe k zemi začaly snášet čím dál tím víc větší kapky. Krásně houstly, až se mi zachtělo se zastavit a nastavit jim tvář. Rozum ihned spustil: „No dobře, ale až za chvíli, ještě ujdi pár kroků, až potom… pak…“
Bůh dal mi Duši, to dává mi křídla motýlem stát se, v tom jsem se zhlídla.
Neotálej, nečekej, dobrým slovům přednost dej, dobro si předávat, je nejvyšší čas všichni ho cítíme, je v každém z nás.
Od malička se nás rodiče ptali: „Máš žízeň? Máš hlad? Není ti zima?“ A my se pak úplně stejně ptali svých dětí: „Máš žízeň? Máš hlad? Není ti zima?“ Byli jsme přesvědčeni, že když dítě nemá hlad a žízeň, je mu teplo, že je šťastné. Otázky byly směrovány vždy na tělo a jeho komfort. A naše děti, stejně jako před tím my, uvěřily tomu, že jsou jen tělo.
Každá zrelá duša teraz stojí Pred bránou a svoj osud si volí. Chýba už iba krôčik malý, Ktorý nás od hlbín našej duše delí.
“Moudrost je bohatstvím duše, nikoli věku.
