Čo sa skrýva za otázkou "prečo potrebujem vzťah?"

„Opravdová láska“ – to je velkorysý vnitřní dar, který dává jeden člověk druhému ze svého přebytku hlubokých pocitů. Takovou lásku můžeš darovat, pokud zapomeneš na sebe. Přesně o takové lásce se říká, že „dlouho trpí, odpouští, nezávidí, není pyšná, nemyslí jen na sebe a nepřeje nic zlého“ (z knih Anastasie Novych).

Dobrý den, přátelé. Čím hlouběji zkoumám problematiku vztahů, tím více si uvědomuji, nakolik je tato problematika vážná a odpovědná. A jak hloupě a nezodpovědně k ní lidé přistupují.

Každý člověk je v první řadě Duše a v druhé řadě Osobnost. Každý má své vlastní pocity, své myšlenky, své potřeby a touhy, koneckonců. Ale z nějakého důvodu jsem stále více pozornosti věnoval svým vlastním touhám, myšlenkám a pocitům. Nad skutečností, že tyto prožitky mají i jiní lidé, jsem se dřív nezamýšlel. Jdu po ulici, sedím doma nebo někde na příjemném místě. Kolem chodí lidé. Copak přemýšlím o tom, co je znepokojuje, co je pro ně důležité a nezbytné? Copak je cítím? A jestliže jsou tito lidé moji známí, se kterými si mohu promluvit (mluvit můžeme i s neznámým člověkem, ale tak nějak to málo kdy děláme), tak o čem pak s nimi hovořím? Co jim říkám? To, co opravdu potřebují, nebo to, co je výhodné pro mě, co považuji za správné, co považuji za důležité?…

Proč to všechno říkám. Pokud jste se rozhodli ponořit do otázky vztahů, je velmi důležité pochopit, že vztahy jsou všude stejné. V rodině, mezi milenci, mezi přáteli, mezi úplně cizími lidmi. Všechny jsou postaveny na stejném principu: „Proč potřebuji vztah?“ Je důležité si na tuto otázku odpovědět. Řeknu to upřímně, ve většině případů je příjemného pramálo. Dozvíš se o sobě takové věci, o kterých bys raději nechtěl vědět. Samozřejmě, pokud budeš upřímný sám k sobě. Já například, když se na sebe dívám, je mi hrozně.

Ano, to je velmi důležité vědět, pokud na sobě pracuješ, přičemž ne jen tak na oko, jako na nějakou fušku, pokoušet se být, a ne se zdát. Ano, to je velmi důležité, pokud chceš pochopit, odkud se berou životní problémy, složitosti a selhání. Je to velmi důležité, pokud chceš vytvořit opravdu pevný a harmonický vztah. Ale pravdou zůstává, že ne všichni to skutečně potřebují. Mnohým stačí teplá postel, polévka a každodenní sex. No a popovídat si jednou za pět let. Pracovat na sobě – to je skutečná dřina, tady se neschováš a neutečeš. Proto ne každý se odváží. Takže zda číst dál nebo ne, o tom rozhodujete vy.

„Proč potřebuji vztah?“  To je ta nejdůležitější otázka. Odpověď na ní přináší pochopení toho, co a proč se děje v mém životě. Vždyť celý život je o vztazích s těmi nebo oněmi lidmi, ať už se jedná o rodiče, děti, nadřízené, podřízené, přátele, nepřátele, známé či náhodné kolemjdoucí.

Na tuto otázku existují dvě odpovědi. Dvě velmi jednoduché odpovědi. Buďto vztah potřebujete k tomu, abych získal něco pro sebe nebo, abychom se společně něčemu naučili. A tady začíná to nejzajímavější.

Nakolik je pro nás důležité, co potřebuje druhý člověk? Představte si, že je před vámi člověk, která vás něčím zaujal. Chtěli byste s ním něco společně realizovat – společnou dovolenou, projekt nebo založit rodinu. A položili jste si vůbec otázku, zda to potřebuje i on? Ano, můžete říct: „Vždyť dotyčnému učiním nabídku, začnu se mu dvořit, ukazovat mu výhody mé nabídky dovolené/projektu/rodiny. A on už si vybere a rozhodne se.“ A jste si jisti, že to bude jeho rozhodnutí? A nakolik to bude čisté a nezkreslené? Představte si to.

Přichází k vám usměvavý člověk a říká: „Podívejte se na to báječné auto! Nové, právě dovezené z fabriky, krásné, rychlé, spolehlivé! A já vám ho dám úplně zadarmo! Stačí se jen tady podepsat, což znamená, že jsme odteď přátelé!“ Souhlasíte, že pokud vám člověk daruje takové auto – znamená to, že je asi opravdu vašim přítelem! Necháte se touto nabídkou zlákat – vždyť opravdu není pochyb o tom, že to auto je dobré, i ten prodejce se stále usmívá, takže je i slušný. Spokojeně si sednete za volant své výhodné koupě. Ale o měsíc později se najednou ukáže, že auto není vůbec nové, že někde něco klepe, že spotřeba je vysoká. A v tom papíru, který jste podepsali, je spoustu odstavců, které jste povinni plnit. „Každé ráno čistit kamarádovi boty“, „splácet úvěr“ a podobně.

Tuto „primitivní“ analogii jsem si vybral záměrně. Jak praxe ukazuje, čím jednodušší, tím rozsáhlejší a srozumitelnější. Řekněte mi, copak jste alespoň jednou nebyly v roli takovéhoto „dobrodince“, nabízejícího „krásný vztah plný květin, romantiky a večerů při měsíčku absolutně zadarmo, s čistým úmyslem a bez pohnutek?“ Nebo „velmi výhodný obchod, slibující vašemu partnerovi zázračné dividendy?“ Nebo „nezištnou pomoc kamarádovi“, či „pěkný odpočinek“, nebo cokoli jiného, pěkně znějícího, ale ve skutečnosti to bylo jen kvůli realizaci vašich zájmů? A pokud jste v sobě našli odvahu se přiznat, že ano, tak nakolik čestně jste se přitom zachovali? Nakolik otevřeně jste popisovali veškeré charakteristiky svého návrhu, a to jak pozitivní, tak negativní? Nakolik otevření jste byli především sami k sobě – o svých skutečných motivech? A to už vůbec nemluvím o otevřenosti vůči druhým lidem. Byla z vaší strany snaha „přikrášlit“ podstatu vašeho návrhu, chtěli jste „vypadat lépe“?

Právě z toho všechno začíná. Pochopit, jestli skutečně myslím na druhé, když jim něco nabízím nebo prostě jen něco potřebuji. Na tom, že dostanu to, co potřebuji, není nic špatného, ale jen v případě, že tím nenaruším cizí zájmy. Říká se tomu dohoda. A co je v ní důležité? Dojít ke shodě, kdy každý dostane to, co potřebuje a co mu bude vyhovovat. A k tomu je zapotřebí odkrýt veškeré detaily svého návrhu a zjistit všechny stránky návrhů partnera. Aby potom nedošlo k překvapení. Tehdy přinese dohoda uspokojení oběma partnerům. Ale i tato zůstane jen dohodou. Nelze jí nazývat „pomocí“, „podporou“, „porozuměním", či „přátelstvím“. A už vůbec ne „láskou“.

 

Takže jsme si odpověděli na první, nejdůležitější otázku. Pokud je to jen dohoda, budiž, nic špatného na tom není. Většina světové populace tak žije. Pravdou je, že přitom jen uspokojují své touhy. Ale to už je jejich volba. Teď si představme, že jsme si odpověděli jinak. Že nás tento člověk opravdu zaujal, je zajímavý a je pro nás opravdu důležité, co si myslí, co cítí. Je pro nás důležité, co očekává od života (ne, neprotiřečím si, slovo „čekat“ má ve skutečnosti mnoho významů, pokud se zaměříme na podstatu) a co potřebuje. Jeho zájmy jsou pro nás důležité. A potom společně, samozřejmě, pouze po vzájemné dohodě, to v první řadě znamená – po jasně vyjádřeném přání samotného člověka, přání, založeném na skutečném porozumění návrhu (bez přikrášlování a pokrytectví), můžeme něco udělat. A tady vyvstává druhá, nejzávažnější otázka (první byla nejdůležitější). Jsme si vědomi veškeré odpovědnosti, kterou na sebe bereme tím, že dáváme nebo přijímáme návrhy?

Představme si následující situaci. Seznámily jste se s mladým (nebo ne zas až tak moc mladým) člověkem. On nebo ona, na tom nezáleží, ale v tomto případě to bude osoba opačného pohlaví. Začali jste si povídat a zjišťujete, že jste jeden pro druhého zajímaví a máte hodně společného, že se vám, koneckonců, líbí. A najednou z jeho strany dojde k návrhu: „Pojďme společně udělat to a to a to a to“, například, „pojďme založit rodinu.“ Připomínám, že už jsme prošli stavem, při kterém chce člověk něco jen pro sebe, a že jsme dospěli k variantě, kdy i vy i on opravdu přemýšlíte jeden o druhém. Neradujete se, netančíte z euforie, protože se nastalo to, „o čem jste tak dlouho snil“, to znamená, že to není to, co chcete. Je to krok jednoho k druhému. Přijmete tento návrh s pochopením, důvěrou a zodpovědností. Jste připraven jít až do konce. Otevřel jste se tomu druhému. A najednou, po nějaké době, ten druhý zjistí, že nebyl připraven. Že je s něčím nespokojen. Že se pod „nic takového nepodepsal“. Na všem něco vidí. Všechno odmítá. Uzavírá se do sebe.  Vy jste se mu otevřeli, důvěřovali mu, spoléhali na něj, a on vás zradil. A teď si představte, že jste to vy, a ne on. Vy jste zradili. Vy jste ho vyděsili, ukázali slabost, vy jste zklamali.

Proč se to může stát?  Vztah – to je moc velká zodpovědnost. Jestli cokoli děláme – dělejme to až do konce. V opačném případě bychom neměli ani začínat. Protože na vás spoléhají. „Chceš-li to dělat dobře – udělej to sám.“ V každém případě vám začali důvěřovat. Zariskovali uvěřit, že všechno společně zvládnete. Že společně překonáte všechny překážky. A překážky nastanou, a nastanou určitě. A bude jich mnoho. Ale vy jste o tom neměli ani ponětí. Potkali jste tak nádherného člověka, který se vám tak zalíbil, krásně jste ho procítili… A nakreslili si nádherný obraz „šťastného společného života“. Neuvědomili jste si, že život v tomto materiálním světě – je poměrně komplikovaná věc ve všech jeho aspektech.

Co naděláme, tento svět je školou. Jsme tady, abychom se učili. Jestliže je v Duchovním Světě (Ráji, Nirváně, Valhale, říkejte tomu, jak chcete) tak dobře, proč vytvářet tento materiální svět kvůli krásně strávenému volnému času? (Autor věří, že ráj opravdu existuje, tak jako Duše, Bůh, a ostatní „neviditelný svět“, že život nekončí po několika desítkách let, že je to pouze dočasná existence hmoty, a že opravdový Život duchovní bytosti je věčný. Zároveň svůj názor nikomu nevnucuje. Pokud nesouhlasíte s touto tezí, neberte ji v potaz. Ale autoru dává odpovědi na mnohé otázky.) Takže tady nejsme proto, abychom získali potěšení. Nezaměňujte to se štěstím, štěstí – to je stav, který je ukazatelem naší správné cesty. Jsme tady, jak už bylo řečeno, abychom se učili.

A životní partner se nám dává proto, aby učení bylo efektivnější, protože společně i lépe pochopíte a uvidíte více z různých stránek mužské a ženské psychologie a navzájem se podpoříte v těžkých chvílích. A proto je důležité chápat se navzájem, vcítit se v toho druhého a především – být zodpovědní jeden k druhému. Pochopit, že vám ten druhý důvěřuje. Pochopit, jak obrovský je to dar, dar pro vás. A pochopit, že vy prostě nemůžete podvést tohoto člověka. Jestliže ho podvedete - způsobíte  mu velikou bolest. Nepodvedete ho svoji chybou, to určitě ne. Dělat chyby je normální, nechybuje jen ten, který nic nedělá. Podrazíte ho právě svoji nečinností, strachem a odmítnutím „jít až do konce“.

Takže jsme si odpověděli na dvě otázky – nejdůležitější a nejzávažnější. Předpokládejme, že jsme souhlasili s tím, že se budeme učit společně, společně překonávat překážky tohoto života, této školy.  A řekli si, že chápeme veškerou zodpovědnost přijatého rozhodnutí.

Teď nastal čas na třetí, nejhlubší otázku. Otázku, která leží v samotném základu našeho vztahu k tomuto světu, a proto i našeho vztahu s ním.

 

„Jestliže se mnou člověk navázal vztah, znamená to, že je teď můj?“ Tato otázka často vyvstane právě v případě dohody, přesněji řečeno, ani nevyvstane, protože odpověď je jednoznačná – „ano“. „Můj kluk“, „Moje holka“, „můj manžel/manželka“, „můj přítel/ přítelkyně“. Nejenže se to nezpochybňuje, dokonce se to považuje za příjemné – když tě nazývají „můj/moje“. Teď se čtenář může zeptat, proč vůbec pokládat tuto otázku? „Můj, ne můj, jaký je v tom rozdíl? Přece ho miluji.“ Opravdu veliký. Zaprvé, „můj/moje“ – to je kategorie, vztahující se k majetku. Považujete nějakého člověka za svůj majetek? Dříve takoví byli, a i dnes existují. Říkají jim otrokáři. Mimochodem, tato otázka se ve skutečnosti vztahuje nejen na manžela/manželku, přítele/přítelkyni, ale také na dítě, kamarády nebo příbuzné.

 

Všimněte si, jak hluboko se tato záměna vryla. Co je na tom špatného, když řeknu „můj příbuzný“, nebo „mé dítě"? Všichni tak mluví, už stovky let. A ukazuje se, co to znamená.  Za druhé, když někoho považujete za svůj majetek, máte přece právo s ním nakládat podle vlastního uvážení. Vždyť on je váš. Proto se říká „udělej to, nedělej to. Běž tam, nechoď tam. Půjdeš nalevo – uříznu ti hlavu. Nepůjdeš do školy – seřežu tě.“ Nemyslíme si o sobě až příliš mnoho? Člověk má jediného tvůrce a jediného pána – Boha. A on ve své ohromné Lásce dává každému z nás (dokonce i dítěti) svaté, nedotknutelné právo – právo Volby. Těm, kteří s tím nesouhlasí, nebudu nic dokazovat, je to jejich právo, pouze připomínám první bod. Jsou lidé, kteří považují druhé za svůj majetek. A zatřetí, když se „váš majetek“ chová jinak, než jste chtěli, jste uražení, rozzlobení a nespokojení. To se, mimochodem, vztahuje na všechny urážky vůbec, jak manžela/manželky, tak souseda v patře, kamaráda nebo podřízeného. To se obecně týká každého člověka, se kterým spolupracujete, nebo jste spolupracovali, či plánujete spolupracovat. Tudíž, i vztah k druhému člověku – není jako k Duši nebo Osobnosti, ale jako k majetku, k něčemu, co mi musí přinášet výhody.

Tady máte důvod veškerých urážek bez výjimky – „Můj majetek se nepodřídil mé vůli“. Udělal jsem pro sebe závěr. Nezachránil jsem vztah, protože od prvopočátku jsem nebyl upřímný sám k sobě, protože jsem v něm hledal výhody pro sebe. Přikrášloval jsem se, podbízel, nadbíhal, „ukazoval přednosti“ s jediným cílem – získat všechno pro sebe. A proto jsem neodhalil skutečný obraz. A jakmile se vynořily „neočekávané momenty“, vztah se rozpadl.

Od života jsem dostal takové „životní partnery“, jakým jsem byl sám, takové, kteří, stejně jako já, nerozuměli odpovědnosti, nechápali bolest zrady. Obzvláště, kdy je bolest opakovaná, vždyť opravdovou lásku zradou nezabiješ a to je to nejhorší. Nejhorší proto, že se s důvěrou budou otevírat znovu a znovu v naději, že tentokrát už nezradíš. Takto nám každý den důvěřuje Bůh. I já jsem byl uražený, trpěl jsem a mučil se tím, že se „můj“ partner nezachoval tak, jak jsem chtěl já. A co víc k tomu ještě dodat.

Opravdové, harmonické, duchovní vztahy – to je velmi závažný krok, obrovská pomoc na Cestě, a velmi, velmi vážná zodpovědnost. A obyčejné, spotřebitelské vztahy, – jsou jen další dohodou, uspokojením dalšího „chci“. Jenomže „chci“ je jen iluze, jak ukazuje praxe. To co dostáváš, se velmi odlišuje od toho, co ti namaloval rozum. A někdy se tě tyto rozdíly natolik dotknou, natolik tě rozruší nebo zklamou, že se ukončení života jeví jako jediné východisko z té mučivé bolesti. Takže než vstoupíte do obyčejného vztahu, přemýšlejte, nakolik je to bezpečné pro vás a vašeho „miláčka“. A raději třikrát popřemýšlejte, než vstoupíte do duchovního vztahu. Přemýšlejte, zdali jste připraveni.

Z třetího vydání časopisu „My“.

http://wejournal.com.ua/otnosheniya-semya-seks/apgrejd-otnoshenij-opyt-partnerstva/