Vždycky jsem se bála psů, a tak pokud to šlo, raději jsem se jim vyhýbala. Jen jednou, když jsme s mou tehdy sedmiletou dcerou byly na výletě a z nedaleké chalupy proti nám s hlasitým štěkotem vyběhl pes, mně mateřská síla okamžitě vymrštila do prostoru mezi psa a dítě. Naštěstí se tenkrát nic nestalo. Ale ten pocit jistoty a nečekané síly, že bych dokázala cokoliv, jsem si ještě nějakou dobu pamatovala.
Život ubíhal. Dcera už měla první stupeň školní docházky za sebou a také mým známým a kamarádkám děti postupně dorůstaly. Ale zároveň s tím začali do jejich rodin přibývat pejsci. Měla jsem tedy na výběr, buď už je nebudu navštěvovat, nebo se psů přestanu bát. Zvolila jsem druhou možnost. Postupně jsem se seznamovala s povahami a zvyky těchto nových rodinných příslušníků. Začala jsem u těch nejmenších a skončila u škodolibého malamuta na zahradě u domu mé bývalé spolužačky. Uvědomila jsem si, že důvodem mého strachu byla neznalost, že jsem nevěděla jak se ke psům chovat, co znamená ta která jejich reakce či štěkot.
Dnes už se psů nebojím, ale z těch velkých mám respekt. Nedávno jsem se ráno šla projít za město k řece. Nebylo ještě ani 9 hodin a tak po blízké cyklostezce projelo jen pár cyklistů a v řece jsem zahlédla lovit 2 rybáře. Na pěšině mezi cyklostezkou a řekou jsem šla sama, když proti mně najednou vyšla mladá žena s velkým hnědočerným psem, který měl výškou blíže k mému pasu než k zemi. Nejdřív mě napadlo, že se paní pro jistotu zeptám, zda je pejsek hodný a já mohu klidně projít. Ale než jsem nápad zrealizovala, uvědomila jsem si, že vůbec nezáleží na tom co paní, co pes, že rozhodující je, co já! Po tomto uvědomění jsem odhodlaně a s naprostým klidem kolem psa prošla a pokračovala dál svou cestou vpřed.
Alena Chamrádová, Ostrava
VŽDY MÁME NA VÝBĚR . Počet hlasů: 20 |
“Neexistují náhody. Náhoda je jen zákonitý důsledek našich nekontrolovaných myšlenek.
Zanechat komentář