Kamarádko moje milá,
proč mračíš se ty na mne zas,
Tak dávno, co ve vřelém hovoru si se mnou byla
a nyní z očí vymizel ten láskyplný jas.
Chybí mi tvůj smích i dobrota
přemýšlím, nevím, snad zahalila tvé srdce slepota?!
Vědomí hned přispěchá s brašnou plnou odplaty
za tvoje slova, mlčení i gesta prázdnoty.
V tom slunce prodere se korunami stromů a vykoukne na celý park.
Paprsky dopadají na hlavy rozjívených kluků i distingovaných dam.
Nevybírají si, nesoudí, nehodnotí zásluhy těch a těch,
stejně dávají ať si vážený profesor, malé dítě, muslim nebo Čech.
A já cítím znovu velkou Lásku k tobě,
cítím jednotu s tebou, se všemi i s Ním.
Já utápím se v lásce,
žádnou nenávist, problémy či zlobu necítím.
Tvá bolest, radost, stalo se i mým,
jsem jako to slunce.
Svítím stejně tobě, jemu,
neposuzuji, nehodnotím, nesoudím.
Není třeba dokazovat spravedlnost, pravdu,… co já vím
Důležitá je jen naše odpověď na danou zkoušku.
A ta je jednoduchá – býti Láskou, býti s Ním.
Vždyť tím i Tebe posílím.
Eva Hronová, Praha
Slunce . Počet hlasů: 30 |
“Každá rána, kterou zasadíte v hněvu, se k vám ve výsledku vrátí.
Zanechat komentář