Například: Dobré zprávy
Proměnlivá „stálost“ fyzikálních „konstant“

«Pokud působí síla Allatu, rozklad jedné materie a energie vede ke vzniku jiné formy hmoty a energie. Je to jen přechod z jednoho stavu do druhého. Přesněji řečeno, proměnlivá stálost Allatu.» (Anastasia Novych «Sensei ze Šambaly. IV. díl»)

Moderní věda se opírá o celou řadu základních konstant, které, podle učenců, hrají důležitou úlohu ve vědeckých výzkumech, potažmo technickém pokroku. Ovšem, co ve skutečnosti odrážejí tyto veličiny a jsou doopravdy konstantní v čase? V tomto článku provedeme analýzu proměnlivosti základních fyzikálních konstant.

Nejprve se podíváme na takový termín, jakým je základní fyzikální konstanta – Je to rozměrná nebo bezrozměrná konstanta v rovnici popisující fundamentální zákon přírody nebo vlastnosti hmoty. Je známo, že jsou základní fyzikální konstanty používány v teoretických modelech pozorovaných jevů jakožto univerzální koeficienty v matematických výrazech. Ve vědeckém světě existuje chybný předpoklad, že základní konstanty nejsou závislé na jakýchkoli vnějších parametrech a nemění se v čase.

Studium základních konstant je nástrojem pro srovnávání teoretických a praktických experimentů. Teoretický popis reálných fyzikálních jevů má pouze přibližný charakter. Také je třeba vzít v úvahu, že některé ze základních konstant jsou funkcí jiných základních konstant. Například, „z matematického hlediska je jednotka délky vedlejší/odvozenou jednotkou a základní jsou jednotky času (cesiové hodiny) a rychlosti (v termínech rychlosti světla ve vákuu)“. Ovšem jednotku rychlosti nelze považovat za základní, neboť je nemožné realizovat etalon (měřidlo) dané jednotky. [1]

Další velice zajímavou a „delikátní“ záležitostí je rovněž samotná metoda určení základních konstant. Vždyť měření zahrnuje používání elektromechanických a jiných prostředků, které měří sílu proudu, napětí atd. Podle mínění S. G. Karshenboima, „ampér není definicí jednotky, vyhovujícím pro odvození je určení hodnoty magnetické konstanty, která může být použita pro odvozování jiných jednotek různými způsoby“. Některé ze základních konstant (Josephsonova; Klitzingova; Rydbergova a konstanta jemné struktury) se obecně používá dvojím způsobem:

 

Ve výše uvedených vzorcích základních konstant je použit „elementární náboj, který se, jak se předpokládá, rovná náboji protonu nebo pozitronu. Ovšem pro tuto rovnost, budeme-li přesní, neexistují žádné teoretické ani praktické argumenty podložené experimentem. Je vysvětlena v rámci různých teorií, které spojují silné, slabé a elektromagnetické interakce, ale dosud není experimentálně potvrzena“.[1]

Výše uvedený příklad jasně ukazuje, že současným vědcům chybí komplexní chápání principu tvorby náboje protonu a elektronu (nebo pozitronu). Ve zprávě «PRAPŮVODNÍ FYZIKA ALLATRA» (str. 91) je zmínka o vztahu vnějšího náboje elektronu a jeho vnitřního potenciálu [2]:

«…Rozdíl mezi vnitřním potenciálem a vnějším nábojem právě takové orbitaly vytváří. Kvalita vnitřní energie (potenciálu) charakterizuje materiální objekt. Znamená to, řečeno jazykem současné vědy, že takové elektronové obaly (orbitaly) atomů, v závislosti na počtu a umístění elektronů, určují elektrické, optické, magnetické a chemické vlastnosti atomů a molekul a také většinu vlastností tvrdých těles».

Podíváme se na jednu z nejdůležitějších základních konstant - gravitační konstantu. Podle moderního pojetí je gravitační konstanta (Newtonova konstanta) konstantou úměrnosti v Newtonově gravitačním zákoně:

kde F – je předpokládaná (pravděpodobná) síla gravitační přitažlivosti mezi dvěma materiálními body s hmotnostmi m1 a m2, které se nachází ve vzdálenosti r.

síla gravitační přitažlivosti

Obr. 1. Předpokládaná (pravděpodobná) síla gravitační přitažlivosti mezi dvěma materiálními body.

Vědci se mylně domnívají, že tato síla nezávisí na vlastnostech přitahovaných těles nebo na okolních podmínkách, a že charakterizuje pouze intenzitu působení gravitační síly. Problém je v tom, že hodnota této konstanty je definována mnohem méně přesněji, než ostatní konstanty. Výsledky experimentů pro její upřesnění se liší kvůli experimentální obtížnosti měření malých sil, s ohledem na velký počet vnějších faktorů (obr. 2).

Obr. 2. Variace hodnot gravitační konstanty [3]

Obr. 2. Variace hodnot gravitační konstanty [3] [3], http://www.nature.com/nature/journal/v510/n7506/full/nature13433.html

Rovněž je třeba poznamenat, že při zjištění rozdílů v experimentálních výsledcích mezi různými vědeckými výzkumnými skupinami vyvstává otázka společného zpracování a porovnání shody konstant mezi sebou. Tento problém tkví spíše v hledání a vyhodnocování systematických účinků vlivu, než v metodě statistického zpracování dat. Proto je jednoduchá kompilace výsledků a jejich společné zpracování metodou nejmenších čtverců méně adekvátní, než porovnávání shody konstant kritickou analýzou vstupných dat. [1]

Jaký je důvod tak velké variaci konstant? Několik faktorů jsme již zmínili (vliv vnějších podmínek, systematické chyby). Ale je tu ještě jeden zajímavý moment, který oficiální věda nebere v potaz.

Problém je v tom, že všechny experimenty se provádějí v podmínkách na Zemi, která se pohybuje průměrnou rychlostí 29,765 km/s po spirálové křivce kolem Slunce. Samotná Sluneční soustava se rovněž pohybuje s odhadovanou rychlostí 220 km/s kolem středu Mléčné dráhy. Je také třeba zmínit nepřetržitou expanzi vesmíru, která má, podle moderních koncepcí, rychlost asi 70 km/s. Jen si představte grandióznost tohoto každodenního pohybu planety Země v kosmickém prostoru.

Jelikož jsou elementární částice (protony, neutrony, elektrony, atd.) a následně i všechny hmotné objekty složeny z fantomových částeček Po, jenž se pohybují v stacionární ezoosmické mřížce, potom i trajektorie naší planety prochází septonovými poli v různých stavech (dochází ke změně gravitačních a magnetických polí, atd.). To má za následek změnu všech ostatních vlastností hmotných těles a jejich projevů v makrokosmu. Mění se podmínky – mění se výsledky.

Problém je v tom, že teprve nyní začíná oficiální věda chápat důležitost znalostí o povaze gravitační interakce. V knize Anastasie Novych «Ezoosmoza» najdeme zajímavé údaje o gravitaci:

«Nejzajímavější je, že moderní fyzika považuje gravitační vlivy za nejslabší ze všech působících sil. Má se tím na mysli gravitační působení materiálních těl, například cihel na cestě nebo planet v kosmu. Celá legrace spočívá v tom, že nehledě na množství různých teorií, nikdo stejně nepochopil, co ve skutečnosti gravitace je. Pravda, je třeba přiznat, že čistě teoreticky vypočítali, že se gravitace skládá z částic, dokonce jim vymysleli i název — graviton. Ale co je to graviton, to vlastně nikdo nechápe. A to bez ohledu na to, že historie lidstva nejen že zmiňuje tento graviton, ale docela podrobně jsou popsány i jeho fyzikální charakteristiky. Protože graviton není nic jiného, než částečka Po. A těmito částečkami, jak jsem již říkal, je tvořen celý Vesmír.».

«Ve skutečnosti se ovšem elektron skládá ze 13 částic Po nebo z gravitonů. Přestože graviton je čistě hypotetická částice a není experimentálně dokázána, je teoreticky vyčíslena a nejlépe se hodí k označení částečky Po. Čistě hypoteticky je tak možné s jistotou tvrdit, že ze všech „fundamentálních“ částic je skutečně fundamentální pouze graviton. Ostatní se skládají z 3, 5, 7, 12, 33, 70 a tak dále částeček Po. Přičemž mnohé „fundamentální“ částice, jež se skládají ze stejného počtu částeček Po, ovšem v jiné podobě a s různým znaménkem náboje, hrají v tomto divadle hmoty různé role. Jako příklad může posloužit elektron a pozitron. V jednom i v druhém je 13 částeček Po a stejně tak mají oba spirálovitý tvar. Rozdíl je pouze v tom, že jeden má záporný vnější náboj, „levou“ spirálu a kladný vnitřní potenciál, zatímco druhý přesně naopak. Má kladný vnější náboj, „pravou spirálu“ a záporný vnitřní potenciál.» [5].

Navíc, v matematickém vzorci zákona gravitace jsou hmotnosti dvou bodových objektů. Lidstvo ještě musí přezkoumat vědeckou definici hmotnosti, nakolik je «масса материи — hmotnost materie pouze informací o interakci jedné hmoty s druhou za určitých podmínek. Jak už jsem říkal, uspořádaná informace tvoří hmotu, dává ji její vlastnosti, včetně její hmotnosti.». Takže «objem, hustota a jiné charakteristiky viditelné, tedy pro lidi obvyklé, hmoty v celé její rozmanitosti (včetně tak zvaných „elementárních“ částic) se mění už v páté dimenzi. Hmotnost ovšem zůstává neměnná, jelikož je částí celkové informace o „životě“ této hmoty a to až do šesté dimenze včetně» (kniha „AllatRa“, str. 40) [4].

Jegor Rykov

 

Literatura:

[1] – Karshenboim S. G. Základní fyzikální konstanty: jejich role ve fyzice a metrologie a doporučené hodnoty // UFN, 175, № 3, s.271-298 (2005) (pdf).

[2] – Zpráva „PRAPŮVODNÍ FYZIKA ALLATRA“ mezinárodní skupiny vědců z Mezinárodního společenského hnutí „ALLATRA“ red. Anastasia Novych, 2015 http://allatra-science.org/cs/publication/iskonnaja-fizika-allatra

[3] - G. Rosi, F. Sorrentino, L. Cacciapuoti, M. Prevedelli & G. M. Tino, Precision measurement of the Newtonian gravitational constant using cold atoms, Nature 510, 518–521 (26 June 2014) http://www.nature.com/nature/journal/v510/n7506/full/nature13433.html

[4] – A. Novych „AllatRa“ K:. AllatRa, 2014 http://ibisbooks.cz/index.php?nma=shopic&show=item&id=23

[5] – A. Novych „Ezoosmóza“ 2014, str. 82 http://ibisbooks.cz/index.php?nma=shopic&show=item&id=24 

Líbí se mi 36



Proměnlivá „stálost“ fyzikálních „konstant“ - Hodnocení: 5.00 z 5.00 . Počet hlasů: 36
Podobné články:



Zanechat komentář

Myšlenka dne

Moudrost je bohatstvím duše, nikoli věku.


Kalendář událostí