Přejdi Jordán, řeku všech nadějí aneb odvážnému štěstí přeje…

     Když dva měsíce ležíte v posteli, pak i louže, kterou jste dříve hravě přeskočili, je pro vás jako oceán a co potom potok, který se tváří jako dravá řeka, i když je to přitom malý potůček.

     Vystupuji z auta nedaleko rezervace Skryjská jezírka. Běžím na louku, plná radosti mávám rukama, tančím, poskakuji z místa na místo a zhluboka dýchám vůni lesa, louky, vody. Pokračuji po nenáročné stezce podél Zbirožského potoka. Tudy se dá celkem bez problémů dojít až k největ­šímu z jezírek, jen na závěr je cesta tro­chu prudší a kamenitá. Pro odvážné je zde možnost vidět jezírka ještě z druhé strany potoka, ale má to jeden háček, je třeba po kládě přejít přes potok. Naprosto banál­ní přechod přes celkem masivní, stabilní kmen, tedy pokud jste v kondici. Ale po dlouhé době, kdy jsem byla nucena ležet, byly moje nohy stále vratké a ani mysl ne­byla nijak pevná. Stojím na kládě, udělám pár kroků vpřed a najednou dostanu strach, klepou se mi nohy, proto se vracím zpět. Je to pro mne náročné. Můj manžel je již na druhé straně, stejně jako skupinka dů­chodců, kteří přechod zvládli hravě. Mám stále nejistotu v nohách, uvnitř se třesu, až se sama před sebou stydím (natož před okolím). Po třetím neúspěšném pokusu to vzdávám. Vypadá to, že dnes na druhý břeh nepřejdu. Škoda. Uvnitř ale stále bojuji. „Jsem nula! Ne, to dáš! Na to zapomeň!“, zmítají se ve mně protichůdné pocity. Hle­dám důvody, proč to nejde. Na konec jsem se rozhodla přechod natrénovat. Zkouším přecházet po menších kládách, krůček po krůčku. Tyto klády ale nevedou přes potok, jen tak volně leží podél a přemosťují ma­ximálně tak louže. Trénuji, tzn., že padám, vrávorám, ale znova a znova to zkouším. Postupně se to lepší. „Možná si ještě dnes troufnu i na tu velkou kládu, ale kdo ví“, řeknu si sama pro sebe.

     Už jsem došla zase o kousek dál, ale strach mne zase přemohl a já se opět vra­cím zpět. Zraje ve mě rozhodnutí to vzdát. „ Ne, nevzdám to, dám si ještě jeden po­kus, poslední.“ řeknu si pro sebe. Násle­duje hluboký nádech a téměř bez dechu kráčím po kládě, až na druhý břeh. Sláva! Vydechnu a skáču z kmene na pevnou zem, klepou se mi kolena, buší mi srdce. Mám v sobě silný pocit malého vítězství. Když jsem přešla zpět, přemýšlím, proč to bylo pro mne tak obtížné a co způsobilo moje obavy. Pomaličku na to přicházím - moje koncentrace se oddělila od pevné klády ve chvíli, kdy jsem začala sledovat proud vody a v tu chvíli jsem byla doslova ztrace­ná. Objevil se strach, protože jsem přestala vnímat cestu i svůj cíl a ztratila se v tekou­cí vodě pode mnou.

     O pár měsíců později se mi během me­ditace opět vybavil tento prožitek. Zároveň i poselství v něm skryté - když kráčíme k jakémukoliv cíli, neměli bychom se ne­chat ničím vyrušovat. Je třeba dělat malé krůčky, pak třeba větší, ale nesmíme ztratit koncentraci. A to neplatí jen pro chůzi po kmeni spadlém přes potok, ale i v životě, který sám o sobě je pro nás úžasnou cestou.

Přeji vám pevné kroky po všech vašich cestách s vyhlídkami do kraje, jen tak pro radost a inspiraci…

Alena Stellnerová