OTÁZKY

Od malička se nás rodiče ptali: „Máš žízeň? Máš hlad? Není ti zima?“ A my se pak úplně stejně ptali svých dětí: „Máš žízeň? Máš hlad? Není ti zima?“ Byli jsme přesvědčeni, že když dítě nemá hlad a žízeň, je mu teplo, že je šťastné. Otázky byly směrovány vždy na tělo a jeho komfort. A naše děti, stejně jako před tím my, uvěřily tomu, že jsou jen tělo.

Nikdy se nás nikdo nezeptal: „Jak se cítíš? Co bys právě teď chtěl dělat?“

Naučili jsme se uspokojovat jen potřeby svého těla. Co nejlépe je uspokojovat. Snažili jsme se co nejlépe vystudovat, co nejvíce vydělávat, mít spousty nejlepších nejkrásnějších věcí, moderního oblečení, nová auta, postavit si svůj dům. Ale štěstí nepřicházelo.

Hned vzápětí nás přepadal strach z možné ztráty těchto věcí a po něm přicházel nevysvětlitelný smutek a nepokoj. Přidávaly se otázky: „Je to tak správně? Je tohle opravdu všechno?“ A když nastal okamžik klidu, přicházel zvláštní pocit, že to je ještě nějak jinak. Že to není vše, proč jsme tady.

Když člověk najde odvahu být chvíli sám se sebou a naslouchat svému nitru, uslyší.

Alena Chamrádová, Ostrava