V kořenech jednoho nádherného silného stromu se po mnoha a mnoha letech probudil kouzelný skřítek Jiskřička. Zívl, protáhl se a razil si cestu ven ze svého útulného letitého pelíšku.
Letí vtáčik, letí včielka, letí motýľ farebný. Sadnú na kvet snehobiely, pijú nektár zlatavý.
Přátelství rozzáří srdce i nebe, zlo bez citů ať v temnotě zebe.
Ponoř se do kouzelného ticha, vnímej, jak příroda jarně voní a dýchá. Plna je síly po zimním spánku, jsi v ní – jako v pohádkovém zámku.
Když řečí srdce člověk člověka osloví, je snadné se domluvit, hned si vždycky rozumí,
Labutě, labutě, jak krásně bílé jsou vaše perutě,
Svěží vítr čerstvý vzduch do plic vhání, na cestě kupředu mně Duše popohání,
Probouzí se kapka vody, než naděješ se, je pramínek tu nový
“Pokud chceš rozesmát Boha, řekni mu o svých plánech.