Například: Dobré zprávy
IMHOTEP „Dobrý přítel chudých lidí

Chtěl jsem napsat článek na jedno téma, ale nakonec z toho byl úplně jiný článek…

Zní to směšně, ale je to opravdu tak. Původně jsem měl v úmyslu dokončit téma „Strážce počátků“ a na začátku závěrečné části uvést popis vzniku objevu, čímž vzdát hold jeho autorovi Robertu Bauvalovi, který odhalil shodu postavení hvězd pásu Oriona a pyramid v Gíze. Pak jsem se rozhodl o tomto objevu napsat v samostatném krátkém článku, ale najednou, jak se říká, nebyl jsem k zastavení…

O tom, jak to dopadlo, si můžete přečíst níže. Když už mluvíme o daném objevu, nesmíme opomenout takovou významnou osobnost, jako byl Imhotep, který kromě svých mnohočetných zásluh v duchovním rozvoji lidí, nepochybně byl i talentovaným inženýrem. Kež by bylo víc takových inženýrů na této planetě. Za zmínku také stojí, že samotný Robert Bauval, stavební inženýr, když začal se studií starověkého Egypta a hvězdné oblohy, nejednou v rozhovoru s některými egyptology slyšel: „Je ti to zapotřebí? Jsi stavitel, dobrý inženýr, máš dobrý plat, tak to dělej, a nelez do historie starověku“. Já osobně si myslím, že pro nás bylo velmi užitečné, že nedal na takové rady.

Robert Bauval „Souhvězdí Orionu a tajemství pyramid"

 

Bylo to v listopadu 1983, v měsíci, kdy je nebe nad Saúdskou Arábii velmi jasné. O víkendech se většina obyvatel snaží odjet z Rijádu na zlaté písečné duny, které začínají asi dvacet kilometrů od okraje tohoto poklidného města.

Jako obvykle, moje žena Michelle sbalila zavazadla, ve kterých byly láhve nealkoholického piva, velké množství pitné vody, potravin a spací pytle. Mé dceři Candice byly jen čtyři roky, ale už se z ní stala zanícená cestovatelka po písečných dunách. Jely s námi i další dva páry s dětmi. Uvažovali jsme, že najdeme nějakou vyšší dunu, aby si děti mohly vyhrát, zatímco dospělí budou připravovat steaky a užívat si horkou kávu. Chtěli jsme na chvíli zapomenout na tvrdou práci a příliš vážnou atmosféru Er-Rijádu, čistě islámského města. Noci v poušti jsou prostě nádherné. Jakmile padne soumrak, oblohu rozzáří hvězdy, které se zdají být tak překvapivě blízko, jako kdyby byly na délku natažené ruky. Ležel jsem ve spacím pytli a počítal jsem hvězdy, dokud jsem neusnul.

Z nějakého důvodu jsem se probudil v jednu ráno a podíval se nahoru. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde jsem. Vysoko nade mnou na jižní obloze se táhnul hvězdný pás. Byla to Mléčná dráha; vypadala jako velká řeka v oblacích. Na jejím západním „břehu“ se třpytily hvězdy.Tyto hvězdy byly mnohem jasnější než ty, které ji obklopovaly. Okamžitě jsem poznal mezi nimi souhvězdí Orion a šel vzbudit mého přítele Jean-Pierre, který sdílel můj zájem o astronomii, protože byl vášnivým jachtařem a studoval navigaci podle hvězd.

Tiše jsme vylezli na vrchol duny. Dívali jsme se na oblohu, a Jean-Pierre mi začal vyprávět tajemství astronavigace. "Víš jak najít nejvyšší bod stoupání Siriuse, když je na obloze vidět souhvězdí Orionu?“ – zeptal se. Pokrčil jsem rameny. „Na začátku - napřáhl prst směrem ke „břehu“ Mléčné dráhy - musíš najít tři hvězdy pásu Oriona. Hvězdy stojí v řadě a přes tuto řadu natáhni pomyslně přímku, až k horizontu. Když přímka vytvoří úhel dvacet stupňů (zhruba úhel mezi dvěmi roztaženými prsty), tak v bodě u horizontu, na něhož ukazuje, bude Sirius“. A ukázal na jasnou hvězdu, která byla vidět přímu u horizontu - Sirius. Hned na to dodal: "Ale tyto tři hvězdy - nejsou nejlepším orientačním bodem.

Podíváš-li se pozorně, uvidíš, že nejmenší z nich se nenachází na přímce, ale je poněkud stranou na východ. A všechny tři jsou k vidění jiho-západně od Mléčné dráhy. A podívej, jak…“ Rychle jsem ho přerušil. Díval se na mě nechápavě, když jsem začal nazpaměť citovat z "Textů pyramid": "Duat přitiskl ruce krále k místu, kde se nachází Orion… [Texty pyramid, 1717]. Oh, Usire-králi ... Překonej vodní cestu… výstup k Duatu může být postaven tam, kde se nachází Orion…“ [Texty pyramid, 1717]. Do té doby, už všichni byli vzhůru a přidali se k nám. „Je tiens l'affaire!“(J.Lacouture „Champollion: Une Vie de Lumieres", Grasset a Fasquelle, Livre de Poche 1988, str. 428, 456. Toto řekl Champollion 14. září 1822 svému staršímu bratrovi, když si uvědomil, že našel metodurozluštění egyptských hieroglyfů) - zvolal jsem s nadšením a záměrně použil slova, která řekl Champollion, když odhalil tajemství egyptského hieroglyfického psaní. Chtěl jsem, aby aspoň někdo z těch, koho jsem zapojil do výzkumu pyramid v Gíze, pochopil mou radost. Ale podle výrazů tváře lidí kolem, jsem si uvědomil, že tomu tak není. Jean-Pierre nadále pozorně sledoval Orion.

Co jsi uviděl? - zeptal se udiveně.
- Tři pyramidy Gízy – odpověděl jsem klidně.
- Co? – přeptala se Michelle, která v posledních měsících slyšela ode mě nespočet příběhů o hvězdném náboženství Egypťanů. - To je vtip?
- Ne, absolutně vážně – a ukázal jsem na pás Orionu.

A tak začal příběh, který trval deset let.

"V roce 1934, na konci Velké hospodářské krize, prosperující americký architekt James A. Kein, navštívil doktora Johna Wilsona, který stál v čele Ústavu východní kultury na univerzitě v Chicagu. Kein přinesl velkou složku pečlivě provedených výkresů, výpočtů a analýzy geologické stavby území. Nebyly však připravené pro výstavbu nových kancelářských budov či rodiných domků. Týkaly se plošiny v Gíze a třech velkých pyramid, stojících na ni. Wilsonův první impulz byl pokusit se přesvědčit Keina, aby nechal své zbytečné snahy "odhalit tajemství pyramid", avšak pak (podle jeho vlastních slov) se přistihl, že se mu v mysli neustále opakuje slovo – „shoduje se“. Dojde-li ke shodě jednou nebo dvakrát, může to být náhoda, ale když je jich mnohem více, je zřejmé, že se za tím něco skrývá.

Architekt věřil, že všechny pyramidy byly postaveny podle jednoho původního plánu. Tento plán, jak prohlašoval Kein, byl vypracován v souladu astronomických pozorování. Již v 30. letech, mnoho egyptologů bylo přesvědčeno, že pyramidy jsou nějak spojené s astronomií. Například, že pyramida je orientovaná podél poledníku a její hrany „se dívají“ do čtyř světových stran. Vstup je vždy na severní straně budovy a tedy celá vnitřní struktura pyramidy je rozplánována podél severo-jižní osy, čímž se zdůraznil význam umístění na polednících. Bohužel, předpoklady Jamese Keina nebyly známé v kruzích egyptologů. I přesto, že Kein své ideje zveřejnil, byly zapomenuty".

„Americké výzkumné centrum v Egyptě (AVCE) zahájilo projekt ke studiu polohy objektů v Gíze. Projekt byl určen pro období 1984-1986. Vedoucí projektu byl Mark Leener, egyptolog univerzity v Yale. Dvě hlavní souhrnné zprávy o výsledcích studií byly publikovány v bulletinu AVCE před tím, než Leener zveřejnil svou celou zprávu v prestižním německém časopisu egyptologie.

Ve zprávě Leener uvedl spoustu geologických a kartografických podkladů. Je překvapivé, že i přes jeho časnější literární práce, Leener vynechal kultovní aspekt této problematiky; zkoumal pouze geometrii tohoto území a změřil základní souřadnice pro analýzu geologické stavby plošiny v Gíze. Leener neskrýval, že byl ohromen velikostí pyramid v Gíze a Dahshuru: „Toto krátké období porodilo tak monumentální architekturu, že vše vytvořené jinými faraóny se zdá nicotné". To Leener navrhl, že čára mezi pyramidami sloužila k jejich zarovnání. Tato čára se táhne od jihovýchodního rohu pyramidy Chufu do jihovýchodního rohu Menkaureove pyramidy; později ji začali nazývat „Leenerovou linií".

„Jako první vyjádřil předpoklad o jediném plánu výstavby pyramidy, John Legon, soukromý lékař ze Surreye (UK). On zdůvodnil svůj názor v článku „Reports of Archeology Society of Staten Island“. V dalším článku, nazvaném „Plán území v Gíze“, který vyšel v roce 1988 v časopise «Discussions in egyptology» Mr. Legon prozkoumal „…možnost, že existoval plán ohledně vzájemného umístění třech pyramid“. Legon matematicky dokázal, že tři pyramidy v Gíze se nachází uvnitř obdélníku, jehož jedna strana je ve směru od severu k jihu 1732 loktů dlouhá, a druhá strana - od východu na západ - 1432 loktů dlouhá. (Loket je delková míra použivaná již od starověku, např. egyptský loket královský rovnal se 52 cm). Z tohoto Legon usoudil, že "základní" míra délky byla 1000 loktů, a délky stran jsou výsledkem 1000 násobené druhou odmocninou ze dvou a 1000 nasobené druhou odmocninou ze tří. Toto jsou dvě strany obdélníku, jehož úhlopříčka se rovná sto loktů, vynásobené druhou odmocninu z pěti. Výzkumník pochopil, že taková matematická a geometrická harmonie není náhodná. Je škoda, že Legon, přesto že našel tento vzor, se ho nesnažil vysvětlit, a nevzal v úvahu možné náboženské nebo kultovní příčiny. Po něm zůstala otevřenou otázka - jaký smysl mělo toto uspořádání?“

V únoru 1988, učitel a geolog Robin J. Cook uveřejnil práce, která měla název: „Pyramidy v Gíze: Studie záměru“. Cook se pokusil na základě závěrů Leenera a Legona, ukázat, že„pyramidy v Gíze byly vybudovány podle systému geometrických představ a vše, co bylo zde postaveno, by mělo být posuzováno jako celek…“ Cook tvrdil, že systém geometrických os spojuje centrální Chefrénovou pyramidu s malými „satelitními“ pyramidami, který se nachází v blízkosti první a třetí pyramidy. Přitom „základní“ úhly jsou 60 a 26,5 stupňů. 60 ° má vnitřní úhel rovnoramenného trojúhelníku, úhel 26,5 stupňů utváří úhlopříčky obdélníku, sestávajícího ze dvou čtverců. Stejný úhel 26,5 stupňů lze najít v hlavní chodbě ve Velké pyramidě; dvojitý čtverec představuje pohřební komora v této pyramidě. Cook, na rozdíl od Legona a Leenera cítil, že takové shody nejsou náhodné a že za tím stojí nějaká symbolika, něco, co vyjadřuje starověkou filozofii čísel.

„Pyramidy v Gíze, - napsal - to jsou jakési symbolické tvrzení vyjádřené jazykem matematické filozofie ve tvaru kamene. Je možné, že skupina pyramid v Gíze symbolicky vyjadřuje mýty Heliopolis…“
Přesto Cook nebyl schopen pochopit, jaké symbolické představy byly vytesány do kamene.

Nebudu popisovat, jak byly nalezeny „Texty pyramid“. Samotný objev je popsán v knize "Tajemství Orionu" a také v jiných zdrojích. Myslím si, že se můžete podívat na zajímavý příběh o šakalovi, který ukázal na texty. Kdo ví, jestli je to legenda, nebo to vskutku tak bylo. Samotné texty spojují s dobou V., VI. dynastie. O těchto dynastiích budeme mluvit níže. Když už mluvíme o textech, chci zmínit jednu, podle mého názoru zajímavou věc, jelikož tady půjde o mnohým dobře znamou temnou postavu.

Kniha R.Bauval, G.Hancock: Tajemství Orionu, Strážce počátků, Otisky bohů

Celých pět dní Gustav Maspero za pomoci Emile Brugsche pořizoval kopie textů pyramidy faraóna Unase; o pár týdnů později už měl hrubý překlad, který už mohl zveřejnit v časopise francouzské archeologické mise v Egyptě. Později napsal:

Nebudu zastírat skutečnost, že překlad je spíše orientační a měl bych ho zveřejnit, až po důkladnějším prozkoumání; ale myslím, že mi egyptologové odpustí tento kvapný krok vzhledem k velkému významu daných textů.

Taková Masperova slova nejsou náhodná. Nedokázal vysvětlit hodně míst v „Textů pyramid“. Bohužel, nejasnosti v překladu se nejenže nevyjasnily, ale ještě více zamotaly kvůli různým následným překladům egyptologů na počátku dvacátého století. Ve své touze udělat překlad a dát mu správnou interpretaci, byli příliš silně závislí na představách, které existovaly v křesťanském světě.
Vážné škody pro rozluštění textů, způsobil americký egyptolog James Henry Breasted, který v roce 1912 udělal svůj pokus přeložit text.

Zmínky o hvězdách, bezpochyby souvisí s dřívějšími dobami, kdy pozorování hvězd bylo prováděno odděleně od pozorování Slunce… je zřejmé, že kult slunce překonal kult hvězd… kult slunce se stál natolik převládající, že je možné říci, že prakticky všechny „Texty pyramid“ se týkají právě jeho.

Breasted si myslel, že kult hvězd nemá žádné opodstatnění; celý jeho výzkum byl věnován zejména slunečnímu kultu. Bohužel, jeho názor sehrál velkou roli, protože Breasted nebyl obyčejný egyptolog. Na konci jeho brilantní kariéry, měl seznam titulů, který zabíral dvě stránky a on byl považován za „pravého zakladatele egyptologie v Novém světě“. (Dovedu si představit, jak velká byla jeho mánie velikášství majíc tituly na dvě stránky. Poznámka autora)

Breasted (1865-1935) pocházel „z rodu klidných američanů středního Zapadu“ a kdysi snil o tom, že se stane knězem; Zájem o historii starověkých národů ho vedl k výzkumům v „biblických zemích“, i když „vždy pamatoval na své životní poslání“. Začal svůj dospělý život jako zaměsnanec v místní lékárně a v roce 1882 získal diplom lékárníka. Později Breasted jel do Chicaga učit se hebrejštinu, a pak šel studovat na Universitu v Yale. Právě tam se začal zajímat o egyptologii, která se stala jeho jedinou láskou na celý život. V roce 1892 se přestěhoval do Berlína, aby mohl studovat u německého filosofa Dr. Adolfa Ermana.

Brzy se jméno mladého učence stalo široce známým; spřátelil se s Johnem D. Rockefellerem mladším, který mu v roce 1924 dal úvěr na část tohoto grantu a Breasted založil Ústav orientální kultury v Chicagu, která se stala první institucí v Americe, zabývající se egyptologií. Na další Rockefellerovy dotace Breasted proměnil Ústav orientální kultury v hlavní centrum egyptologie Nového světa, který měl u vědců a studentů velkou váhu. Je jasné, že jen málo lidí se odvažovalo odporovat člověku s takovou autoritou.

Není pochyb o tom, že Breasted významně přispěl k rozvoji egyptologie, ale je třeba říci, že jeho „biblický“ přístup k historickým událostem a jeho osobní záliba ve „slunečné teorii“, téměř zastavily diskuse a překážely správnému pochopení obsahu „Textů pyramid“. Samozřejmě, vědci jasně viděli nesrovnalosti a pokoušeli se spojit „Texty“ s pozorováním hvězdné oblohy, avšak byli pod nátlakem autority autora „sluneční teorie“. Proto „Texty“ po dlouhou dobu nebyly revidovány.“

Je docela kuriózní, že egyptologie Nového Světa (a podle mě nejenom „Nového světa“, ale celá egyptologie, jako v podstatě každá jiná věda), se zakládá na autoritách. Celá egyptologie se již dlouho opírala o autoritu člověka, kterého sponzoroval klan Rockefellerů. Již po tisíce let Archóni stále podporují, to co sami vytvořili - kult Ra. Zřejmě si dobře pamatují a vědí, že jen kvůli jednomu Člověku mohou přijít o moc nad lidmi. Myslím si, že stojí za to, pohovořit o tom podrobněji. Uvádím výňatky z knihy A.Novych " Sensei ze Šambaly IV":

„Abyste mohli lépe posoudit, co Imhotep dokázal vykonat pro lidi, stručně vám vysvětlím situaci, která panovala ve státě za faraóna Džosera před tím, než se Imhotep dostal k moci. Hlavu státu znepokojovala myšlenka, jak upevnit svou moc. Faraón se tudíž snažil zesílit svou pozici na severu, vedl válku na jižních hranicích. Kontroloval těžbu měděné rudy na Sinajském poloostrově, který předtím ovládali jeho předchůdci na trůnu. Byl totiž více zaměstnán řešením svých vlastních ‚strategických' problémů, než potřebami národa. Jeho družina ho v tom napodobovala.
Kněží byli zaneprázdněni svými politickými intrikami a vzájemným soupeřením v boji o dominanci svého teologického systému. Vždyť tehdy v každém ‚sépu' nebo, jak je později nazývali Řekové, ‚nómu' (tj. v oblasti, na které se dělil stát) měli své vlastní bohy, vlastní náboženské koncepce založené na pozůstatcích stejných, mnohem starších znalostí. Ale za hlavní božstva celého státu byli prohlášeni bohové toho nómu, ve kterém se v daném období nacházelo hlavní město. Jenže po pohodlném životě toužili všichni vlivní kněží, kteří si dělali nároky na moc na vysoké úrovni. Proto si každý z nich přehrával vlastní kombinace v boji o moc, včetně toho, že pokud doktríny konkurenční náboženské koncepce více ovlivňovaly názory lidí, přidávali kněží do svého systému nejen hlavní momenty této koncepce, ale také atributy ‚konkurenčního' božstva ke svému ‚vlastnímu'.
„No jo, a i tak se kněží, přestože stáli u moci, řídili názorem prostých lidí,“ poznamenal Nikolaj Andrejevič.
„Samozřejmě. Přestože to zní paradoxně, byli závislí na názorech prostých lidí! Vždyť to je pro kněžstvo chléb! Udržují jen navenek iluzi své moci, iluzi toho, že jakékoli náboženské postavení jejich věřících je závislé na rozhodnutí vládnoucí skupiny daného náboženství. Ve skutečnosti to je jen malá skupinka lidí, která se bojí, že ztratí svou moc v případě, že většina lidí změní své smýšlení. Vždyť společně s mocí ztratí také svůj význam ‚zprostředkovatelů' mezi bohy a lidmi, a tím přijdou nejen o politický vliv, ale také o poměrně komfortní a bezstarostnou existenci, kterou jim tato moc zajišťuje.“
„To je přesné,“ potvrdil Nikolaj Andrejevič.
„Z toho plyne, že náboženství bylo spíše politikou a pro kněze bylo výhodné držet své věřící v pokoře... V samotných nómech pak vládli faraónovi místodržící, jakási provinční aristokracie, která většinou nedělala nic. Pokud v nějaké záležitosti potřebovali podporu národa, tak si zajišťovali loajalitu svých poddaných opět za pomoci kněží. Někteří místodržící nómů byli příbuznými faraóna, protože monarchové měli tehdy ve zvyku ženit se s dcerami vládců nómů nebo uzavírat sňatky mezi nimi a svými dětmi.“
„No jo,“ zasmál se Nikolaj Andrejevič. „Tento ‚zvyk' je tedy hodně zakořeněný.“
Sensei se jen usmál a pokračoval dále.
„Ale takovéto politické sňatky nepřinášely vždy provinční aristokracii dlouho očekávané spojení s vládnoucí dynastií. V některých případech měly za následek spíše nesmiřitelné nepřátelství a soupeření. A když se pak faraónovi narodilo od různých manželek několik dědiců – potenciálních kandidátů na trůn – pak to celé mohlo přerůst ve spiknutí a kontraspiknutí s tajnou podporou ze strany některých kněží a zainteresovaných velmožů, kteří zároveň také toužili prosadit svého syna nebo blízkého příbuzného do postavení vládce nómu.“
Při posledních slovech se Nikolaj Andrejevič ještě víc rozesmál:
„Jak vidíte, ani dnes se na tom nic moc nezměnilo!“
„V podstatě se dá říct, že počínaje faraónem, vysoce postavenými kněžími, velmoži, vládci nómů a konče výběrčím daní, měl každý jedinou utkvělou myšlenku: kde a co by se dalo ukrást, jak si urvat co největší kus, jak rozšířit sféru svého vlivu. A prostý lid byl ve většině případů vládou zcela opomíjen, ponechán napospas osudu a přežíval, tak říkajíc, jak se dalo. Obchodní činnost v zemi kontrolovala velká města, přesněji řečeno ti, kdo v nich vládli. Dokonce Memfis, v té době důležité středisko řemesel a obchodu s početným mnohonárodnostním obyvatelstvem, žil svým vlastním životem. Stručně řečeno, vše při starém. Každý měl svá vlastní trápení: jeden jen s polévkou živořil a druhý zas perly si naspořil.
Jak tedy vidíme, Imhotep ,nezdědil' po svém předchůdci nijak ideální situaci ve státě. Tím spíše, že jako vzdělaný člověk chápal příčiny toho, co se dělo kolem. Byl obeznámen s tím, že hlavní obchodní střediska Egypta tajně kontrolují lidé Archóntů a takový stav věcí ve státě, stejně jako zaneprázdněnost lidí vlastními problémy, jim hraje do karet. Proto Imhotep, který to všechno věděl, postupoval velmi moudře.
Prakticky za velmi krátkou dobu nastolil v zemi pořádek. Především zbavil moci zástupce Archóntů a dosadil na jejich místa odpovědné lidi, odborníky na slovo vzaté, kterým důvěřoval. Provedl reorganizaci úřednického aparátu a donutil úředníky pracovat. Zavedl mezi nimi přísnou disciplínu: jakékoli krádeže, úplatkářství, ziskuchtivé využívání postavení – to vše bylo potíráno a přísně trestáno. Z faraóna učinil zastánce všech poddaných, velkých i malých. Díky Imhotepovi byly přijaty spravedlivé zákony, které byly uplatňovány bezpodmínečně. Kterýkoli člověk v tomto státě, včetně chudých prostých lidí, vůči nimž se dopustili nespravedlnosti, měl možnost si nejen stěžovat na svého utiskovatele, dokonce i na představitele moci, ale také, řečeno naším jazykem, mohl na něj podat žalobu a vyhrát spor. Imhotep zformoval skupiny, které rychle a efektivně kontrolovaly stížnosti obyvatelstva. A pokud byla žaloba potvrzena, byl viník potrestán okamžitě. Proto začali prostí lidé nazývat Imhotepa ‚Dobrým přítelem chudých lidí', ‚Nepřítelem všech narušitelů zákona a pravým obráncem Pravdy', ‚Mudrcem, jenž dává cenné rady a neočekává za to žádnou odměnu', ‚Tím, koho si ctí i ti nejváženější lidé'. Později začali těmito přívlastky titulovat všechny faraóny následujících dynastií.
Současně s tím dal Imhotep do pořádku závlahový systém. Do čela prací na stavbě kanálů postavil odpovědné lidi a odborníky, a tím rychle a v krátké lhůtě vyřešil jeden ze základních problémů Egypťanů, problém, který jako neodstranitelný balvan ležel na bedrech faraóna – rozdělování a spotřebu vody jak z hlediska každodenní potřeby, tak z hlediska potřeb v zemědělství. Vždyť v teplém a suchém egyptském podnebí, kde je průměrná roční teplota vzduchu přibližně 35 stupňů, způsoboval nedostatek vody hlad a občanské nepokoje. Závlahový systém existoval i dřív, byl ale v zanedbaném stavu. A tak po zavedení tohoto systému došlo nejen ke zlepšení životních podmínek prostého lidu, ale také se značně zvýšila úroda. Došlo k vytvoření přebytku obilí, což přilákalo obchodníky z jiných zemí. Najednou tu byly dodatečné příjmy. Faraónova pokladnice se začala rychle plnit (a to za mírových podmínek, bez válek!)
Díky Imhotepově iniciativě a péči byly všude otevírány školy, tak zvané Domy života nebo Domy moudrosti, a vzdělání se stalo dostupné nejen pro privilegovanou menšinu. Nejdříve Imhotep zorganizoval u faraónova dvora speciální školy, kde osobně společně se svými pomocníky vyučoval nadanou mládež (především děti úředníků) těm profesím, které byly v daném okamžiku pro stát a pro zavedení pořádku v něm nejpotřebnější – byli to písaři, účetní, organizátoři různých prací. Učili je číst, počítat, psát a další znalosti a dovednosti, nezbytné pro jejich povolání… Mimochodem, v té době se psalo hieroglyfy na hliněné střepy, kůži, úlomky pískovce. Ale právě Imhotep zavedl jako psací materiál speciálně opracovaná stébla bažinné rostliny papyru, která hojně roste na březích Nilu.
Čas a prostředky vynaložené na výuku nadané mládeže se natolik vyplatily, že se Imhotepovi brzy podařilo dosáhnout otevření takových škol při chrámech po celé zemi, kde se začali připravovat budoucí úředníci, právníci a lékaři. A co bylo nejpozoruhodnější, do těchto škol začali přijímat také nadané a schopné děti z lidu. Později byly otevřeny školy také při některých státních institucích, kde byly schopné děti (dokonce z chudých rodin) připravovány na konkrétní povolání, které si samotní žáci předem zvolili, například povolání sochaře, obchodníka, kameníka apod.
A čím nadanější a schopnější mladý člověk byl, tím více byl zasvěcován do hlubin vědění. Imhotep to zařídil tak, že mládež měla sama zájem na získání pevných a kvalitních základů znalostí. Proč? Protože čím nadanější, profesionálnější a schopnější člověk byl, tím více možností kariérního růstu mu stát nabízel, což pak vedlo ke zlepšení jeho životních podmínek. Přičemž revoluční bylo, že nezáleželo na tom, z jaké rodiny studenti pocházeli (z chudé nebo bohaté), protože se cenily především jejich znalosti a vysoké morální hodnoty. V konečném důsledku taková politika způsobila, že lidé získali reálnou možnost projevit své nejlepší vlastnosti a schopnosti. Například dokonce obyčejný písař disponující vysokými mravními a profesními kvalitami a organizačními schopnostmi se mohl stát místodržícím kteréhokoli města (něco jako carský gubernátor) dokonce i nómu a postoupit tudíž do privilegované třídy. Mohl se zkrátka seberealizovat jako Osobnost, a to díky svému talentu.
Rozumíte co se dělo?! Schopní lidé se masivně dostávali do popředí, počínaje nejvyššími úrovněmi vlády a konče nižšími, počínaje řídícími strukturami státu a konče vědou, vzděláním, medicínou a uměním. Ve společnosti se začalo cenit být mravně vychovaný, zdvořilý, chytrý, vzdělaný a vytyčovat si vysoké cíle. A proč? Přece proto, že stát začal aktivně podporovat morální a intelektuální vývoj svých občanů.
Právě díky Imhotepově všeobecné slávě začali jeho obraz považovat za ideál starověkého Egypťana, tedy člověka málomluvného, moudrého, odolného vůči nepřízni a zkouškám osudu, člověka s humanitním pohledem na svět, hluboce lidského, s absolutní vírou v posmrtnou existenci duše. Mnozí lidé v následujících generacích (nemluvě o jeho současnících) byli vychováváni takovými populárními Imhotepovými rčeními a pořekadly jako:
‚Je lepší být chudý a žít v poušti, avšak s lotosem v duši, než být bohatý a žít mezi lidmi, ale mít duši prázdnou.'
‚Svoboda nemá pro člověka význam, pokud je slepý vůči své duši.'
‚Zásluhy se měří činy, které jsi vykonal.'
‚Ve chvíli zkoušek nehledej přátele a neproklínej nepřátele, ale spoléhej na Boha.'
‚Po otroctví teskní pouze ten, kdo chce svrhnout krále, jenž mu dal svobodu.'
‚Vzkvétá ten, kdo pomáhá lidem v nouzi, nikoli ten, kdo dohání lidi ke strachu.'

 

Kult Ra. Archonti.

Je to jen ubohých dvanáct lidiček, kteří prožívají nedůstojný život a umírají jako všichni ostatní. Ale nejsmutnější na tom je to, že jejich místa nebývají prázdná. Vždyť těch, kteří se chtějí dostat do Ahrimanovy pasti, nastražené pro ty, kteří touží po absolutní moci na této zemi ve svém jediném životě', bylo vždycky až až. Jenže v Ahrimanových pastičkách se za sýr krutě platí... (podrobněji v “Sensei ze Šambaly 4.)

 

A co udělali kněží Archóntů? Zanesli do své koncepce, že pokud člověk bude věřit a vyznávat právě jejich náboženství, tedy ne žádnou jinou náboženskou egyptskou koncepci, pak se každý z jejich věřících po své smrti stane vyvoleným mezi zemřelými. Po své smrti se promění na zářícího ducha a bude provázet boha Ra na jeho pouti po Duátu. Ale jeho šťastná existence v posmrtném světě závisí pouze na tom, jakou formuli tento člověk získá od kněží za svého života a která mu umožní dospět k určitému místu v posmrtném světě.“ „Takže už v té době vznikl tento mýtus o ‚jezerech věčného ohně?“ zajímalo Kosťu.
„Podle tehdejších představ, které upravili kněží,“ odpověděl mu Sensei. „Přičemž pokud se následně náboženství vyznavačů slunce Ra stalo tím hlavním v Egyptě, pak odpovídající představy ‚zdědili' také koptové. Věřili, že v pekle přebývali démoni s hlavami hadů, lvů, krokodýlů, kteří po smrti vytahovali z těla odsouzeného duši a s velkou krutostí ji štípali, sekali, bodali do ‚boků' šípy a hnali k ohnivé řece, kam ji pak hodili. Následně byla duše, která trpěla muka, podle jejich představ vystrčena do vnější temnoty, kde klepala ‚zuby' z pronikavého chladu. Ale nehledě na tato muka nepřestávala existovat a za nějaký čas se opět dostávala do první časové dimenze Duátu.“
A když se k moci dostal faraón Menkauré (řecká podoba Mykerinos), kněží o něm zanechali pro potomky ‚příjemné vzpomínky', nazvali jej ‚spravedlivým vladařem', který ‚sňal břímě', ‚a neposlouchal jen stížnosti na úředníky, ale byl vždy připravený zasáhnout proti nespravedlnosti'. A vůbec, dovolil otevřít chrámy, aby lidé mohli přinášet oběti bohům'. I když ve skutečnosti tento člověk, který měl melancholickou povahu, už byl na kněžích boha Ra závislý. Jeho dcera byla provdána za vysoce postaveného velmože, který sloužil v tajné organizaci ‚Svobodných zednářů' a následně se stal knězem ‚tří obelisků', postavených na počest boha Ra. Pak to kněží provedli tak, že faraónova dcera náhle zemřela. Faraón, který byl zničen ztrátou své milované dcery, se stal ještě závislejším na kněžích Svobodných zednářů, kteří s ním ještě snáze manipulovali. Za tohoto faraóna bylo Imhotepovým Svobodným kameníkům, těm, kteří ještě zůstali u moci, docela těžko, a to i ve věci výstavby třetí pyramidy z Orionova pásu. Nicméně, i přesto dokázali dokončit tuto stavbu.
Za faraóna Menkaura se kněží Archóntů důkladně připravili na převzetí moci. Ale úzký kruh Imhotepových učedníků byl ještě celkem silný a odporoval jim všemi možnými způsoby. Proto po faraónově smrti Archóntové udělali všechno, co se jen dalo, aby k moci přivedli vlivné lidi z Heliopole v čele s nejvyšším knězem boha Ra (Userkaf), který patřil do tajného spolku Svobodných zednářů. Vytvořili základ páté dynastie, když ostře zamezili představitelům 4. dynastie přístup ke trůnu. Právě tito lidé dál prováděli v tomto státě náboženskou revoluci, když poskytli Archóntům neomezený přístup k dané zemi.

Tímto příkladem vás chci upozornit na to, jak konkrétně Archóntové rozdělují zemi, drobí ji na malé části a následně ji přivádí k rozvratu. To je jejich oblíbená metoda. Zapamatujte si to a podívejte se na události ve světě otevřenýma očima, nikoli zkresleně tak, jak se vám to snaží podsouvat současní Archóntové.


“V náboženství, které v té době mělo pro lid největší význam, kněží Archontů prováděli radikální revoluční změny, zaměřené na nenápadné změny v názorech lidí směrem ke stimulování Materiálního principu a dominanci materiálních hodnot v jejich životě."
„Kromě toho na pozadí všech těchto změn se začala aktivně přepracovávat historie nejbližších dvou stovek let, kdy lidé, díky Imhotepovi šli civilizovaně cestou duchovního rozvoje. Historie se přepisovala znovu. Ničily se cenné svitky z minulosti, zvláště ty, které byly napsány duchovně vyzrálými lidmi. Jiné svitky, jejichž obsah byl už mezi lidmi dostatečně známý a oblíbený v podobě přísloví nebo rčení, jednoduše předělali podle vlastního stylu. Originály byly zničeny a lidem se podstrkovaly už změněné kopie, ve kterých na pozadí zanechaných obecně morálních ponaučení, byly zároveň v té době přeházeny citáty s novou orientací člověka na materiálnější pohled na svět. Tato nová ponaučení byla určena zejména dospívající generaci. Ve školách, zvláště v těch, které byly při chrámech, nutili žáky písemně kopírovat a učit se nazpaměť tyto obecně morální výroky. Taková praxe byla také za Imhotepa, ale v trochu jiném směru, více orientovaném na duchovno.
Tato archóntská hysterie při vykořeňování historických zápisků, zanechaných následníky učení Imhotepa, došla až k tomu, že se z hrobek začaly vytahovat mumie lidí (včetně veřejně známých a významných), o kterých Archónté věděli, že kdysi patřili do společnosti Svobodných kameníků. Tyto mumie nebyly jen vytahovány z hrobek, byly také znehodnocovány a ničeny. Všechno to bylo vykládáno jako ‚hněv lidu', i když lidé s tím neměli nic společného. Prováděli to speciální kněží, kterým bylo nařízeno hledat texty tajných znalostí, úryvky z Imhotepova učení, které mohly být ukryty v samotných mumiích těchto lidí. Tolik se Archóntové báli toho, že tyto znalosti mohou náhodou vyplout na povrch.“
„No jo, Imhotep je pořádně svou činností vystrašil!“ řekl Viktor.
„Aby ne,“ kývnul Sensei. „Zničit iluzi tohoto světa, nasměřovat lidi na duchovní cestu a dostat je mimo kontrolu Archóntů, to je vážná věc... Takže jak skončil tento příběh? Poté, co Archóntové definitivně upevnili u moci své lidi, provedli v Egyptě celou svoji tajnou činnost ke zničení organizace Svobodných kameníků a Imhotepova učení a také určili směr státní politiky, který měl vést k přeorientování myšlení obyčejných lidí ztratili o Egypt zájem. Archóntové vystavěli své základy na Svobodných kamenících a poté začali bohatnout na chaosu a na lidské bídě.
Pátá dynastie byla odsouzena k zániku. Významní velmožové bojovali o trůn, nevyhýbali se ani těm nejšpinavějším metodám. Místní ‚panovníčci' soupeřili mezi sebou, docházelo až k ozbrojeným konfliktům. Kněží nómů využívali této destabilizace a začali rychle získávat na síle, přičemž ještě více prosazovali a šířili vliv právě toho svého náboženského kultu. Následkem toho politický vliv heliopolských kněží (které Archóntové jednoduše odkopli, když prostřednictvím nich provedli své záležitosti) zažíval úpadek. Lidé začali mít vážné obavy a v důsledku toho vznikaly nepokoje. Šestá dynastie, která se dostala k moci, se snažila zavést pořádek svou politikou vojenské agrese, ale spíše se to podobalo narychlo postavenému jezu z tenkých větviček, který měl čelit prudce narůstajícímu rozbouřenému toku bahna a vody. Země se nacházela ve stavu politické nestability. Na konci vlády šesté dynastie v Egyptě vypukl silný hladomor, a to kvůli shodě dvou okolností: zmíněné politice a prudkým klimatickým změnám, které vyvolaly celou řadu menších povodní.
Po skončení vlády šesté dynastie v zemi zavládla úplná anarchie. Významní velmožové podnikli pokus o vytvoření dočasné vlády, ve které se střídali na vedoucích pozicích. Ale protože každý z nich měl zájem jen o rozvoj vlastního nómu, nic rozumného z toho samozřejmě nebylo. Sedmá dynastie se nedokázala dlouho udržet u moci: bylo v ní ‚sedmdesát vladařů, kteří vládli sedmdesát dní'. A poté v Egyptě začala občanská válka, která rozdrobila kdysi mocný, silný, vzkvétající stát na řadu malých, slabých, nechráněných států, kterým vládly dynastie velkých statkářů. No a takto Archóntové svou aktivní destruktivní činností na mnoho století odsuzují celé generace lidí k utrpení a obavám jen o problémy spojené s přežitím na tomto světě.
Zde jsou popsány docela zajímavé události. Období Džosera a faraónů ze 4. dynastie, ve srovnání s 5. a 6. dynastií, jsou odlišné jako Nebe a Země. Samozřejmě, najdou se i tací, kteří řeknou, že ke všemu napsanému výše neexistuje žádný důkaz, a že to je fikce. Obzvlášt' pro tyto lidi uvedu jeden zajímavý fakt, o němž se zmiňuje i R. Bauval. I když o něm mnozí vědí, není široce diskutován, protože žádné logické vysvětlení pro něj neexistuje. Jak je to možné, že lidé něco uměli, a pak z ničeho nic na to zapomněli? Pyramidy Džosera v Sakaře stojí dodnes, pyramidy 4. dynastie rovněž stojí, ale pyramidy páté dynastie se rozpadly, zůstaly po nich jen ruiny. To znamená, že byl určitý úsek času, zhruba 200 let, kdy lidé stavěli pyramidy, které stojí tisíce let, a pak najednou začali stavět pyramidy, které nevydržely zkoušky času a prostě se rozpadly. Mám za to, že pozorný a přemýšlivý čtenář se nad tím zamyslí …
„Jaromír Málek, ředitel Griffithová Ústavu se domnívá, že není třeba provádět historický výzkum proto, aby se dalo určit, která pyramida byla postavena jako první.
Stačí se podívat na jejich obrysy:
Stupňovitá pyramida… patří do třetí dynastie pyramidy… pyramida správného tvaru, jasně se rysující proti nebi, se vztahuje ke čtvrté dynastii; a ty, které postavila pátá a šestá dynastie, jsou nyní napůl zničené a připomínají obrovskou hromadu kamenných kvádrů…“
„Pro každého, kdo navštíví oblast pyramid, je zřejmé, že po čtvrté dynastii došlo k prudkému poklesu ve stavebnictví pyramid. Faraónové páté dynastie postavili pět relativně malých pyramid v Abúsíru, přiblížně devět kilometrů jihovýchodně od Gízy a také dvě ne moc velké pyramidy v Sakkáře, nedaleko od Stupňovité pyramidy Džosera. Všechny byly postaveny poměrně jednoduchým způsobem, a jejich vnitřní části se zřitily, což se nestalo v pyramidách předchozí čtvrté dynastie. Všechny pyramidy páté dynastie v současné době jsou jen hromady kamenných bloků. Během šesté dynastie v Sakkáře byly postaveny čtyři malé pyramidy, všechny přibližně padesát tři metrů vysoké, ale nyní mají ještě více žalostný vzhled. A na tom vlastně byla i ukončená éra pyramid, jak toto období nazval Edwarde.“
"Dovednosti se ztrácely rychle, po dobu jedné generace. Toto je do oka bijící, dokonce i takový konzervativní egyptolog, jakým je Dr. Alexander Badawi přiznává, že ve srovnání s kolosálními stavbami čtvrté dynastie, abúsírské pyramidy šokují svou ubohostí. Pro ty, kteří navštěvují Abúsír, je těžko věřit, že tyto smutné hromady kamení měly kdysi správný geometrický tvar.
Egyptologové se stále dohadují o tom, co by mohlo vést k takové ztátě dovedností mezi čtvrtou a pátou dynastií.

 

 

Ohledně objevu R.Bauvala, o tom že tři pyramidy v Gíze kopírují hvězdy pásu Orionu, stojí za zmínku ještě další věc. Bauval studoval překlady staroegyptských textů, které byly dochovány. Na začátku článku jsem uvedl úryvek, ve kterém on cituje texty pyramid, ale musíme vzít na vědomí, že to co se dochovalo v nápisech a textech, nejsou Prapůvodní Znalosti, o nichž hovoříme. To jsou zbytky náboženských koncepcí, které existovaly v Egyptě ještě před Imhotepem a také těch, které existovaly po Imhotepovi.

V mnou použitém úryvku je popsáno, jak během období 5. dynastie byly ztraceny poznatky předešlé dvěstěleté historie - svitky, nápisy a všehno to, co představovalo hrozbu moci kněží. Nicméně, jak víte, každé náboženství má zrna pravdy a starověký Egypt není tomu výjimkou. Myslím, že se Robertu Bauvalu nějakým způsobem podařilo uvidět malé, ale velmi důležité zrnko, a to především pro své současníky, pro nás, a díky tomu můžeme dnes mluvit a psát o kyvadle Orionu-draka, o cykličnosti historických událostí a globálních katastrof. A právě za to bych mu chtěl hodně poděkovat.

Žijeme v unikátní době, době křižovatky. Je to dobré, nebo ne, každý rozhodne sám za sebe, kromě toho my jsme nevybírali, kdy a kde se máme narodit, ale kdo ví, možná někdo měl takovou možnost. Tato doba je tím unikátní, že každý, absolutně každý, má nyní, tak říkajíc, exkluzivní příležitost seznámit se se Znalostmi, které kněží pro tisíce let skrývali před obyčejnými lidmi. Dokonce i za dobu Imhotepa, zdaleka ne každý měl takovou možnost. Vždyt' Imhotep nepřijímal do své organizace každého. Je to na lidech, zda se budou chtít obeznámit a přijmout to, co je nám nyní otevřeno. A co sami zvolí: bílé nebo černé, budování společnosti, v níž je SVĚDOMÍ hlavním zákonem…nebo nikomu nepotřebnou společnost spotřebitelů, která je zastaralá sama o sobě, není živá a ani nemůže být… takovou společnost čeká jediné – smrt.

 

Připravil: Igor

Líbí se mi 54



IMHOTEP „Dobrý přítel chudých lidí". Historie jednoho objevu. - Hodnocení: 5.00 z 5.00 . Počet hlasů: 54
Podobné články:



Zanechat komentář

Myšlenka dne

Je nezbytné na sobě stále pracovat a učit se novým věcem. V životě je cenná každá minuta, kterou musíme použít jako dar Boží ke zdokonalování své duše.


Kalendář událostí