„Tento svět, jak už jsem říkal, patří Ahrimanovi. Proto se Archatové od dávných časů museli sdružovat v tajných společenstvích, snažili se přinést lidem maximální užitek. Ne proto, že by se jim snad chtělo, ale pro to, aby uchovali v čistotě získané znalosti, aby s jejich pomocí lidé mohli čelit Archóntům. Ale pro Archaty, narozdíl od Archóntů, byla taková uzavřenost kontraproduktivní. Protože někdy byla pomoc Archatů pro mnohé lidi tak významná a důležitá v duchovním směru, že se v paměti prostých lidí zakořenil věhlas a úcta k podobným tajným organizacím. Ale tímto způsobem lidé, i když si to sami neuvědomovali, způsobovali Archatům škodu.
Jen co se jejich tajná organizace stala mezi lidmi velmi populární a známá, jednoduše se o ní dozvídalo příliš mnoho lidí, Archóntové hned soustředili své síly nejen na zničení této organizace, ale, a co je mnohem horší, na záměnu vnitřní ideologie dané organizace tím, že do ní nastrčili své lidi a zničili Archaty, kteří byli v jejím čele. Takže navenek pro obyčejné lidi, kteří nevěděli nic o vnitřních záležitostech tajné společnosti, zůstávala organizace funkční, ale její duchovní podstata už byla prázdná. Archóntové využili její popularity a někdy dokonce i jmen Archatů, které zničili, a už manipulovali podle svých potřeb s vědomím lidí.“
„A co je to ta organizace Svobodných zednářů, o které jsi říkal, že se stala jednou z prvních vlivných kruhů Archóntů?“ zajímal se Voloďa. „No, to je právě klasický příklad toho, jak se mocná organizace Svobodných kameníků, Archatů časem změnila na tajné společenství ‚Volných‘ zednářů Archóntů.“ „Ano?! Bylo by velice zajímavé, kdybychom se dozvěděli něco o tomto příkladu,“ zaujatě pronesl Nikolaj Andrejevič a posadil se pohodlněji. „Jsem vám kdykoli k službám,“ souhlasně kývnul Sensei a začal vyprávět. „Hnutí Svobodných zednářů vzniklo ve Starém Egyptě. Původně bylo vytvořeno právě Archaty jako pozitivní, duchovní společenství lidí. Ta-Kamet, jak označovali Egypt v hluboké minulosti, byl zvláštním místem pro Šambalu. Ale to se nás teď netýká.
Iniciátorem vzniku tohoto hnutí byl člověk jménem Imhotep, který byl, když použiju terminologii staroruštiny, Věží, tedy učedníkem Sokroveníka.“ „A Imhotep byl kdo? Faraon?“ zajímalo Slávka, který pozorně poslouchal Senseie. „Ne, Imhotep nebyl faraonem. Dnes je pro většinu lidí známý jako architekt, pod jehož vedením byla postavena jedna z prvních stupňovitých pyramid. Tato pyramida byla pojmenována po tehdejším faraonu Džoserovi, který v roce 2778 před naším letopočtem založil 3. dynastii...“ „Hm, dva tísíce sedm set... to je zhruba ve třetím tisíciletí před naším letopočtem?!“ napůl souhlasně a napůl tázavě pronesl Kosťa a hned začal počítat. „Když přidáme skoro dva tisíce našeho letopočtu ke třem tisícům před naším letopočtem... Tak nám vychází před nějakými pěti tisíci lety?“ „Přesně tak,“ potvrdil Sensei. „Tak to je pěkně starý chlapík!“ promluvil Andrej, když uslyšel takové číslo a s úsměvem dodal: „Tak si říkám, proč jsem o něm ještě neslyšel?“ „Ale slyšel! Ve škole. V dějepise se o něm mluví,“ napověděla mu Taťána. „Andrej měl na hodinách dějepisu mnohem důležitější práci než poslouchat,“ z legrace jí oznámil Kosťa. „Kdo by to byl řekl!“ vzpamatoval se Andrej. „I když se musím přiznat, dějepis jsem neměl rád. To byla strašná nuda. A navíc to ještě naše učitelka přednášela takovým způsobem, že mi oči padaly samy.“ Kosťa k tomu chtěl zřejmě ještě něco říct, ale Nikolaj Andrejevič taktně převedl hovor na zajímavější témata.
„Pokud vím, Imhotep byl také výborným lékařem své doby.“ „Ano, a nejen lékařem,“ potvrdil Sensei. „Imhotep byl natolik významnou Osobností, že si zaslouží, abych vám o něm řekl víc...“ Sensei udělal ve svém vyprávění pauzu, poprosil Viktora o sklenku minerálky, kterou Viktor držel v rukou, trochu si z ní odpil a vrátil ji Viktorovi. A pak začal vyprávět dál. „Imhotep se narodil poblíž Memphisu, což v té době bylo hlavním městem starověkého Egypta. Byl synem prostého člověka, vynikajícího kameníka jménem Knofer. V té době ještě školy jako takové neexistovaly. Výuka probíhala v rodině a děti se zpravidla učily tomu povolání, které vykonávali rodiče. V podstatě profese byla rodinnou záležitostí a předávala se z otce na syna. Imhotep již v mládí zdědil po otci povolání kameníka. A byl by jím i zůstal, kdyby se jeho životní cesta nezkřížila s cestou Sokroveníka, který po zásluze ocenil nejen mladíkův zvídavý rozum, ale také jeho lidské kvality. Imhotepovi bylo pouhých dvanáct let, když se setkal se Sokroveníkem a učinil volbu své životní cesty skutečně hodnou Člověka. Brzy byl Imhotep zasvěcen do základů Učení Bílého Lotosu. Kromě matematiky, fyziky, geometrie, astronomie a medicíny, ho Sokroveník seznámil s prapůvodními duchovními znalostmi o člověku a mimo jiné mu odhalil i praktiku Lotosového květu. A Imhotep poté, co se touto duchovní praktikou začal zabývat samostatně a se vší odpovědností, byl ohromen těmi změnami, které se s ním začaly dít. Kosťa až zlehka hvízdnul a nadšeně pronesl: „No jo! Takže praktika Lotosový květ byla známá už ve třetím tisíciletí před naším letopočtem? Jo, jo, jo... To je Egypt... A Buddha se narodil v šestém století před naším letopočtem...
Téda! To je teda interval, dva tisíce let a kousek!“ „A co s tím má společného Buddha?“ zeptal se rozpačitě Andrej. „No co? Je přece neustále zobrazován vsedě s lotosovým květem.“ Kosťa to pronesl s takovým údivem, jako by Andrej nerozuměl zřejmému logickému úsudku našeho Filozofa. Žeňa, který kluky poslouchal, syknul a asi aby přerušil další podobné rozhovory, obrátil se ke Kosťovi se zdůrazněnou zdvořilostí: „Vážený Einsteino-Sokrate! Byl byste tak laskav a prováděl své myšlenkové úsudky mlčky, abyste nebránil ctihodnému publiku ochutnat plody čistého poznání?“ Změnil hlas ze zdvořilého tónu na čistě výstražný a dodal: „Bez vašeho hlubokého mudrování!“ Sensei se jen pousmál nad všemi těmito „taktickými“ jednáními kluků a trpělivě vysvětlil Kosťovi. O duchovní praktice Lotosový květ lidé věděli od pradávna. Mimochodem, věděla o ni nejenom naše civilizace. Jak jsem Vám už vyprávěl, tato duchovní praktika existuje tolik jako člověk samotný. Jenže s časem se znalosti vytrácí, nebo se schovávají do mýtů a legend. Vždyť Archóntové také nespí. V Egyptě se tyto znalosti praktikovaly v období tzv. "zlatého věku“, kdy podle Egypťanů "na Zemi vládli bohové".
Avšak za Imhotepa byly tyto znalosti již částečně ztraceny a nabyly podoby náboženského kultu. Lotos byl uctíván jako posvátná květina. Z části se toto uctívání omezovalo na primitivní symbolické klanění se a bylo spojováno s úrodou na polích, to proto, že lotos hojně kvetl při záplavách na Nilu (řeky přinášející na pole černý jíl, díky němuž Egypťané sklízeli více než jednu úrodu ročně). V podstatě byl lotos považován za symbol duchovní čistoty. Podobá se člověku s čistou duší , ke které se nepřilepí žádná špína tohoto světa. Lotos vyrůstá z bahna, ale zůstává čistým a neposkvrněným. Navíc je tato posvátná květina spojována legendami s vrchními bohy Starého Egypta, například Osirisem, jeho manželkou, bohyní plodnosti Isidou a synem světla Horem, které zobrazovali sedící na trůně v podobě květiny lotosu nebo bohem Ra, který byl „zrozen z lotosu“ novorozeným sluncem a trůnil na lotosu a tak dále. Lotos byl spojen se sakrálními symboly, kosmogonickými mýty (jeden z nich například říká, jak z rozpuklého lotosového květu, který rostl na kopci a vznikl z počátečního chaosu, vyšlo sluneční dítě a ‚osvítilo zemi, která přebývala ve tmě‘). Abych tak řekl, takové zobrazení nemluvněte, který seděl na lístcích lotosového květu, se objevovalo až do římské epochy.
A přesto, že mnoho ze znalostí „zlatého věku“ bylo ztraceno a reálné události tohoto období jsou skryty do mýtů, Egypťané za života Imhotepa věřili v existenci „duše“, řečeno naším jazykem, mnohem více než moderní lidé. Staří Egypťané, například, považovali tento svět za dočasný a věřili, že život následuje po smrti stejně, jako den střídá noc. Na smrt se pohlíželo jako na pouhou částečku složitého proudu bytí. Čili existovala víra v něco, co dnes nazýváme procesem reinkarnace.“
Zanechat komentář