Například: Dobré zprávy
Granát – oheň v hoře

Říká se, že Bůh spí v kameni, dýchá v rostlině, dřímá ve zvířeti a probouzí se v člověku. Boží stvoření zde na zemi je plné krás, od travin, přes stromy, řeky, hory, kameny i zvěř... Každá, i ta nejnepatrnější část Božího díla v sobě obsahuje informaci o Tom,
kdo ji stvořil. Přesto však si zachovává určitou individualitu, svůj jedinečný způsob, jakým ona vyjadřuje tohoto Jediného. Každá část vypráví svůj vlastní příběh, a všechny dohromady skládají barevný obraz o Tom, kdo stvořil toto velkolepé Dílo. My lidé, jakožto bytosti, mající v sobě kousek věčnosti, Duši, můžeme tyto příběhy objevovat, inspirovat se jimi, získávat z nich i kousek moudrosti, jsme-li vnímaví.                                                                                                                                            Následující příběh je inspirován jedním z kamenů, červeným granátem. Kamenem, který lidské bytosti upoutává svou krvavě rudou září už od nepaměti.

     Život. Co je život? Co znamená být živý, žít? Jaký smysl má život, který tak náhle a rychle vyprchává? Jaký smysl má život v těle tady na zemi? Narodíte se, a než si zvyknete na všechno kolem, jste staří. A najednou zemřete, a vše, co jste budovali, celý ten váš důležitý život, váš citový svět, vaše radosti, starosti, smutky, zážitky, myšlenky, záměry, úspěchy, vše, co se povedlo a nepovedlo ... vše zmizí.
Jako byste nikdy nebyli. Vy zemřete, ale život pokračuje. Pozůstalí vám věnují tichou vzpomínku a až překlenou zármutek nad vaším odchodem, budou pokračovat na své cestě životem. Zase se budou smát, plodit, tvořit, žít. Zatímco vy budete mrtví, život půjde dál. Slunce  bude svítit, v zimě padat sníh a na podzim pršet. A další a další generace lidí po vás se budou rodit, růst a umírat, stejně tak, jako vy před nimi.
     Tak o čem to je? K čemu to všechno lidské pachtění, honba za něčím, dosahování cílů, všechny ty představy, snahy o něco, o cokoliv? Jaký má náš krátký život tady vlastně smysl? Život je určitě něco víc, je to významnější, velkolepější než to, co tu žijeme.
Vždycky jsem cítil, že je uvnitř mě něco, co hluboce touží po svobodě, po skutečné svobodě a skutečném životě, po rozletu, lehkosti, volnosti, štěstí. A strnulá hmota mého těla věznila tuto mou po svobodě toužící část. Sice mi umožňovala různé přemísťování, zprostředkovávala různé zážitky, ale v podstatě byla jako vězení. Možná proto jsem stále vyhledával dobrodružství, odvážně se pouštěl do všemožných nebezpečných či strach nahánějících situací. Protože pak jsem se cítil alespoň trošku živý. To něco ve mně se zaradovalo, cítilo život. Ale ten pocit za krátko vyprchal a já musel znovu hledat něco, co by ten pocit, tu živost, dokázalo znovu vyvolat.

     Procestoval jsem mnohé cizí kraje a poznal mnohé tváře, viděl překrásné a dechberoucí přírodní scenérie, divoké vodopády, skály dotýkající se nebes, lesy tak vlhké, že se v nich nedalo dýchat, prožil zážitky, o kterých jsem nesnil ani v tom nejdivočejším snu. A přesto jsem si vždy
uvědomoval, že jsou to prchavé okamžiky, které nemám komu předat, a které si s sebou jednou vezmu do hrobu. Ta část ve mně, co toužila po životě, má Duše, ta se radovala, když pocítila závan dechu života. Ale bylo stále těžší a těžší nacházet "to ono", co vyvolává ten radostný pocit přítomnosti života. Co je vlastně "to ono", ten impuls, který tuto Duši těší? Proč se musím tolik namáhat, abych to cítil? A proč ten pocit
tak rychle vyprchává? Je nutné cestovat do dalekých zemí?..

     Užasle jsem se rozhlížel. Jeskyně působila dojmem, že je obývaná nějakým inteligentním a pořádku milovným tvorem. Medvěd to jistě nebyl. Zem byla čistá, nikde ani kamínek, skoro se zdálo, jako by tu někdo zametal. Ohniště tvořily velké zaoblené balvany, naskládané pečlivě vedle sebe. Přistoupil jsem tak blízko, jak mi žár ohně dovolil, a zpozoroval zajímavé obrazce, kterými byly kameny pokryty. Plameny je co chvíli osvětlovaly a vytvářely tak dojem, že jsou znaky živé. Výjev mě uvedl do zvláštního stavu zasnění, snad transu, ve kterém jsem jasně pochopil, že znaky na kamenech tvoří zápis zhruba v tomto znění: "Zapomeň na sebe. Servi svou masku a spal ji, osvoboď život v sobě."      Vytrhl jsem se ze snění a zadíval se do plamenů. Ten oheň byl zvláštní, vždyť v ohništi nebylo nic, co by v něm hořelo. A on přesto planul a stravoval neviditelné něco, co ho stále živilo.

     Cítil jsem, jak mě oheň přitahuje. Chtěl, abych vstoupil. Rozhlédl jsem se, jako bych hledal odpověď na svou vnitřní otázku, zda mohu, zda mám. Spal svou masku a osvoboď se... Nechtěl jsem snad vždycky právě tohle? Osvobodit se? Zjistit, co je život? Chvíli jsem váhal, ale věděl jsem, že buď vkročím do plamenů a něco se změní, anebo z hory budu muset odejít takový, jaký jsem přišel. A to jsem nechtěl. Po dlouhém váhání jsem vkročil.

     Oheň nepálil, jen sálal, nevnímal jsem žádnou bolest. Cítil jsem, jak se ze mne odloupávají obrovské kusy, nánosy něčeho těžkého, mazlavého, nepříjemného. Zaradoval jsem se, neboť jsem pocítil úlevu. Všechno ze mě začalo odpadávat, všechno, co jsem si kdy myslel, že jsem. Všechna má Já, všechny masky, podoby, které jsem nosil v domnění, že mi pomohou někým být, něco znamenat, ubránit se cizímu světu a sám sobě, ležely nyní v popelu u mých nohou. Když odpadly tyto tvary, rozpadlo se postupně i celé tělo. Oheň zachvátil mou kůži, pulzoval v mých kostech, které se nakonec rozsypaly, krev v žilách se vyvařila. Nezbylo nic. Namísto očekávané bolesti a žalu z vlastního zničení jsem pocítil radost, přímo extázi! Mé tělo se válelo v ohništi, rozpadlé a zničené - a já se radoval! Kdo jsem já? Kdo je ten, kdo se teď a tady raduje? Vždyť dýchám, cítím, vždyť jsem!

     Vyběhnul jsem z ohniště a křičel radostí. Jako motýl, jako malé rozjívené dítě, jsem s lehkostí poletoval po jeskyni a dotýkal se ohněm ohřátých stěn. Cítil jsem neutuchající tepání síly a hřejivý pocit života v sobě. Byl jsem nyní skutečně živý! Došlo mi, že život nespočívá v mém těle a v tom, co prožívá, vždyť ono je jen skořápkou. Dočasným, přechodným úkrytem pro to, co je živé. A život nespočívá ani v mých myšlenkách, ve schopnosti myslet, ani v mých nevšedních zážitcích, v mé paměti. Život je mnohem víc, než moje tělo a mysl, vždyť život to všechno dalece přesahuje a přetrvává, i když tělo a mysl není! Život je věčný. Nekončí, přestože se formy, v nichž přebývá, rozpadají. Je vlastně jedno, v jaké podobě On přebývá. Život je síla, obrovská síla, obývající rozličné formy.

     Zrovna tak, jako v této navenek mrtvé skále hoří tento zvláštní nic nestravující a přesto nepohasínající oheň, tak i v každé lidské bytosti, přestože se jeví být jen kusem pohybující se hmoty, plane jasný oheň posvátného života! Ten tuto hmotu oživuje, dává jí hlubší smysl, rozměr, který překračuje hranice chápání. Život je planoucí, oživující, nic neničící posvátná a živá esence, síla, která prostupuje vším. Je nehmotná, nepolapitelná, nepochopitelná a věčná. A my lidé jsme součástí této věčnosti, této síly! Něco takového může stvořit jedině Bůh! Užasl jsem nad tím zjištěním. Bůh! Být součástí něčeho tak velkolepého je vlastně Boží Dar!

     Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že tento oheň života, že život sám byl vždycky mou součástí, že já - skutečný já - jsem jeho součástí, pocítil jsem posvátnou úctu a nesmírnou vděčnost za to, že mohu, že smím - žít, vědět o tom, vnímat to. Stál jsem jako sloup v naprostém úžasu, jemuž kralovalo živoucí ticho. Cítil jsem, jak mě celého prostupuje, jako elektrizující proud drobných částeček, a uvědomil si, že já sám jsem tímto živým tichem, že ono je mou podstatou. Jsem součástí Života! On je ve mně!

      Když jsem vystoupil z hory, už jsem nebyl tím, kým jsem býval. Cítil jsem smíření, hluboké smíření se životem a se vším okolo. Má mysl byla prázdná, vlastně nikdy v ní nebylo nic tak moc cenného. Nyní jsem již nepřemýšlel o životě, neplánoval další cesty, zážitky, honbu za pocitem života. Viděl jsem ho všude, cítil jsem ho v každém stvoření. Stál jsem venku před horou, osvětlený zapadajícím sluncem, celý užaslý. Vše, ale naprosto vše, bylo prodchnuté životem - motýli, skála, květiny, stromy v dáli, slunce... Jak to, že jsem to před tím neviděl? To jsem byl tolik zahleděný sám do sebe? Kráčel jsem lesní pěšinkou a cítil život v lese, kráčel jsem loukou a cítil tep života hluboko v útrobách Země. V každém mém nádechu i výdechu byl tento život přítomen. Do očí se mi tlačily slzy dojetí. Ještě nikdy jsem tak silně necítil život. Byl celou dobu ve mně, uvnitř mě, tady a teď! A já ho hledal všude okolo, zítra, někdy...

     Když jsem stanul u vrátek svého domu, zastavil jsem se. Mé dvě malé děti si hrály na dvorku s červeným míčem a smály se na celé kolo. Jejich plavé vlasy byly prozářené zapadajícím sluncem a já se marně snažil potlačit slzy, které jsem měl na krajíčku. Hledal jsem život v cizích zemích, daleko od těch, kteří mě milovali, a přitom on byl celou dobu přímo tady. Byl a je, teď a tady... S láskou jsem pohlédl na ta dvě stvoření. Už nikdy nic nebude tak, jako dřív. Bude to takové, jaké to ještě nikdy nebylo. Mnohem lepší! Zaradoval jsem se a ještě než jsem vzal za kliku, pohlédl jsem k Nebi: "Ach, dobrý Bože, děkuji ti!"


     Člověk je jako hora. Žije ve vnějším světě, hraje své role, a myslí, že to je život. Přes všechny světské radosti a strasti však cítí, že mu uniká něco podstatného, nějaké důležité tajemství. Ví, že toto není všechno. A tak horečnatě pátrá po okolí, stojíce na úpatí sebe samého. Šplhajíce po svých stěnách rozhlíží se po světě, hledá, ale nenachází. A přitom stále cítí blízkost "toho něčeho důležitého, nepoznaného". Člověk hledá poklady ve vnějším světě a přitom se skrývají v jeho nitru. Hora je plná pokladů, vzácných a nepoznaných. A tyto poklady vydá jen tomu, kdo se odvážně pustí do jejího nitra, nedbajíce na strach a pochybnosti.

 

Lenka


Inspirováno knihami "AllatRa" a "Ptáci a kámen" od Anastasie Novych

knihy ke stažení zdarma:

http://ibisbooks.cz/index.php?nma=shopic&show=item&id=23

http://ibisbooks.cz/index.php?nma=shopic&show=item&id=25

 

Líbí se mi 12



Granát – oheň v hoře - Hodnocení: 5.00 z 5.00 . Počet hlasů: 12
Podobné články:



Zanechat komentář

Myšlenka dne

Moudrost je bohatstvím duše, nikoli věku.


Kalendář událostí