Například: Dobré zprávy
Euforie… na cestě duchovního zdokonalování

Tři nástrahy zpomalují člověka na cestě duchovního sebezdokonalení - strach, pochybnosti a euforie.


     "Zbavíš-li se řítící se vpřed povýšenecké postavy na přídi tvé lodi, začneš se konečně pohybovat dovnitř, a někdy i do výšin".    F. Lepešinskaja


     Před časem, v rozhovoru s jedním dobrým člověkem, jsem uslyšela zajímavou větu: "Tři nástrahy zpomalují člověka na cestě duchovního sebezdokonalení - strach, pochybnosti a euforie“.
Vyjasnit smysl těchto slov hned na místě se mi nepodařilo. Avšak tento citát zůstal v mém vědomí a v určité okamžiky života se vynořoval a pobízel mě k tomu, abych se zamyslela nad ním hlouběji a pochopila, co přesně znamenal. Jde o to, že co se týká strachu a pochybností, ty jsem jakž takž chápala, ale euforie – zde jsem měla samé otazníky a mnoho nejasností. Příliš abstraktní a bezpředmětný se mi zdál tento pojem.
Ale vezmeme to jedno po druhém. Jak už jsem řekla, co se týče strachu a pochybností, měla jsem v hlavě téměř od začátku jasno. Pro názorný popis a pro lepší pochopení, zkusme si představit naši Cestu (proces sebezdokonalení, stříbrnou nit, dosažení duchovní transformace) v podobě jakési pomyslné úsečky. Zkrátka si představíme, že jsme nasedli do auta a snažíme se dostat z bodu A do bodu B.
Jak se budou z takového hlediska naše stavy projevovat?

Strach

     Jeho hlavní úlohou je brzdit nás, zastavit na cestě. Takový neviditelný inspektor (vědomí) nám na cestě začíná podsouvat zastrašující obrázky, až do úplného zákazu dalšího pohybu. Pokud dáme pozornost těmto obrázkům, začneme být nervózní a budeme zpomalovat, pohyb se zastaví.
Emoce agrese, skleslosti, strachu jsou základní emocionální charakteristiky projevu Pravé bytosti naší energetické konstrukce při dominanci v člověku jeho živočišné podstaty. Na fyzické úrovni se to nejčastěji projevuje jako pocit horka.
Pokud se trochu odchýlíme a provedeme paralelu s národním folklorem, nápovědou nám bude, když si vzpomeneme, co nejčastěji brání hrdinovi, aby přešel přes most? Ve rčeních a příslovích je to oheň nebo voda a „měděné trubky“(poznámka k překladu: z ruského přísloví: „Prošel Řím, Krym a měděné trubky, anebo - „oheň, vodu a měděné trubky“, má se na mysli „různé překážky“). V pohádkách, pověstech – tříhlavý drak: jedna hlava chrlí oheň, druhá pouští kouř, třetí omámí, začaruje.
Tudíž v našem případě strach - to je oheň anebo hlava pohádkového draka chrlící oheň.

Pochybnosti

     Když se jim poddáme, pohybujeme se po cestě, ale s velkou opatrností, jakoby na omak, a při tom se pořád ohlížíme kolem, zpomalujeme tempo, anebo uděláme jeden krok dopředu a vzápětí hned několik dozadu. Takže ve výsledku stojíme na místě, proklouzáváme.
Ale s čím srovnat euforii (ty měděné trubky, omámení), jaký vytvořit asociativní řád? Odpověď na tuto otázku jsem neměla. Nevznikal žádný obrázek v hlavě. Místo toho se postupně objevovaly různé části puzzle, které ještě bylo třeba složit do jednoho obrazu.
Obrátila jsem se na slovníky a našla následující definici slova „euforie“ z hlediska moderní vědy:
„Euforie – řecký euphoria – uspokojení, potěšení - je stav veselé, dobré nálady, spokojenosti, neodpovídající objektivním podmínkám“.
„Blahostná, radostná nálada, v kombinaci s bezstarostností a nedostatečným kritickým posouzením svého stavu."
„Radostná veselá nálada, která nemá objektivní důvod svého vzniku a je charakterizována určitou trvanlivostí. V chování se objevuje zvýšení pohybové aktivity, upovídanost, někdy psychomotorické vybuzení.“
     A je to… Radost bez důvodu, bez kritického hodnocení… Při prvním pohledu, co na tom může být špatného? Jak to může překážet člověku, jdoucímu po duchovní cestě? Vždyť konec konců my se právě snažíme dosáhnout pocitu radosti a všeobjímajícího štěstí. Anebo za tím se skrývá ještě něco dalšího?
     Toto „něco dalšího“ mi pomohli objevit přátele, stejně hledající a jdoucí po Cestě, jako já. Zejména podle výsledků „dotazníku oblíbenosti“, se nám podařilo společně vypracovat takový obecný obraz – souhrn příznaků, podle nichž můžeme říct, že naše Osobnost podlehla euforii.
     Lidem se pokládaly stejné otázky:
     - Jak rozumíš této větě – „euforie, to je nástraha, zpomalující Osobnost na duchovní cestě?
     - Podle jakých příznaků můžeme pochopit, že člověk se nachází pod jejím vlivem?
     - Měl jsi osobní zkušenost s projevem tohoto stavu? Pokud ano, jak ses z něj dostal?

Jak už jsem řekla, ve výsledku dotazování jsme udělali takový obraz euforie. Zapomněla jsem se však zmínit, že tyto obrazy jsme dostali hned dva (vůbec jsem to nečekala). Tady jsou:

Varianta 1.
• Silný emocionální vzestup.
• Pocit, nabádající nás někam jít a něco dělat, co nejdříve všem říct o svém uvědomění a o prožitcích ("vykonat nad někým dobro" a „donutit cítit lásku“).
• Zúžení vědomí na příčinu, která navodila tento stav.
• "Nikdo nic neumí, jenom já všechno dokážu, všechny zachráním a vše vysvětlím!"
• Na fyzické úrovni - silné vzrušení, napětí, pocit nátlaku, jako bys byl zahnaný do kouta ...
• Často doprovázen pocitem únavy a prázdnoty.

Varianta 2.
• Navenek poměrně stabilní, emocionální stav, doprovázený občasným hodnocením ve prospěch své vlastní významnosti, převahy, a také stranění se těm, kteří nejsou v podobném stavu, jako jsem já. "Jsem ale dobrá!", „Problémy tohoto světa se mě netýkají!", "Už jsem pochopila všechno".
• „Proč bych měla mluvit o něčem „materiálním“, ztrácet čas a úsilí?“
• Soustředění pozornosti na poslouchání vlastního hlasu (libování si ve svém hlasu) a na způsob jak vypadám před ostatními.
• "Já samozřejmě všechno umím, ale nejsem povinna něco dělat, zachraňovat, vysvětlovat, nechci a tečka" anebo "Udělám, aby všichni uviděli, jak jsem dobrá".
• Na fyzické úrovní jsou rovněž přítomny vybuzení a napětí, ale jsou spíš skryté, neuvědomované. Kromě toho – pocit odstranění, oddělení, „nikdo mě nechápe“.
• Také vede k prázdnotě a ztrátě energie.
Je třeba říct, že tyto stavy se vzájemně nevylučují. Mohou jeden druhého doplňovat, střídat se. Dostali jsme v podstatě takový dvojitý nejednoznačný popis jednoho a téhož jevu. Ovšem musí být v tom všem něco společné, jediný základ, který definuje a charakterizuje námi zkoumaný jev.

     A pak čirou „náhodou“ jsme se s kamarády rozhodli rozebrat film „Dálnice 60“(Interstate 60) z hlediska duchovních znalostí. Mezi spoustu unikátních „nápověd“ pro ty, kteří jsou na cestě rozvoje, mě zaujala ve filmu následující epizoda: (film zdarma ke zhlédnutí na youtube - úryvek 48.38-58.58 minuty).
     Jak potom nevěřit v Boží pomoc?
Vždyť maminka a syn v dané epizodě, to jsou dva naše portréty, dvě strany jedné mince… Co je mezi nimi společného? Třeba se to dá popsat jednou větou: „Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“. Tyká se to úmyslů „zachránit“ druhé, a na druhou stranu nejsnadnější cestou zajistit si pro sebe nejvíc vyhovující stav.
     Fakticky u všech, s kým jsme hovořili na toto téma (a abych se přiznala, ukázalo se, že i u autora tohoto článku v určitých obdobích života), stav prožívání euforie se projevoval jako víra ve své dobré úmysly, přesvědčení ve své pravdě a jedinečnosti. V podstatě to bylo oddělení sebe neviditelnou nití od ostatních, snaha zachránit ty, co „zabloudili“ a pocítit svou důležitost, potvrdit si, že mám pravdu. Tento stav se projevuje jako odpor skutečnosti kolem nás (odpor tomu, co se kolem děje). Na fyzické úrovni se to pociťuje jako napětí a nepřijetí, zjevné nebo skryté přání někomu něco dokázat, změnit, napravit. Anebo na druhé straně – odmítnutí skutečnosti, snaha uniknout problémům, zbavit se odpovědnosti.
     A odměnou za takové chování (za to, že člověk učinil takovou volbu), je právě euforie, určité fyziologické prožitky. Samozřejmě, že euforie je dočasná, po ní přichází „absťák“… Ale teď o tom nemluvíme.

euforie1_1

     Takže když se vrátíme k našemu příkladu s pohybem auta do bodu B, ukazuje se, že euforie – to je jízda plnou rychlostí nesprávným směrem, pohyb podél znaku „nekonečna“∞ mezi pravou a levou bytostí, po zkroucených závitech „měděných trubek“, „zakletí“ v pohádkách, které odvádí z přímé cesty do bažin.

     Zdá se vše být jasné a logické. Avšak během psaní tohoto článku a v procesu diskuze se známými na toto téma, vyvstala další otázka: proč v citátu, který jsme použili pro analýzu, bylo zmíněno právě toto slovo „euforie“?
     Čím se tedy euforie liší od pýchy? Vždyť jak víme z knih A. Nových, projevy, popsané výš, jsou charakteristické zejména pro pýchu. Liší se tím stejným, čím „měděné trubky“ od „omámení, zakletí, očarování“ v pohádkách. Prostě různé skupiny lidí a jednotlivci s různými úrovněmi vnímání, vyžadují jiné způsoby vysvětlení, jiné obrazy, pro snadnější pochopení jediné podstaty, jednoho a téhož jevu. To je, jak v podobenství o slonovi a slepých, kteří ho ohmatávali, a každý zkoumal jinou část slona, tu, na kterou mohl dosáhnout. Každý z nich si představoval slona jinak. Ovšem od toho slon nepřestal být slonem.
     Osobně pro mě, zkoumání tohoto tématu, takříkajíc po krůčcích, přineslo hlubší pochopení tohoto jevu. Dřív, když jsem používala fráze „člověk je pod vlivem pýchy“, jako bych stanovila určitou „diagnózu“ (cejchovala), že je to právě tento „případ“. Nyní se k této „diagnóze“ přidala láska bez odsuzování. A pochopení z jakého důvodu se člověk ocitl v takové „situaci“, a co je třeba udělat, aby se z toho dostal.     

    Jak se dostat z tohoto stavu
    Jak praxe ukazuje, právě lidé, kteří se nacházejí v euforii, zažívají nejvíc „útoků“, výčitek ze všech stran. A není divu, vždyť v podstatě „aktivní“ strana mince (jeden z variant projevu euforie), to je stav téměř neskrývaného a někdy i otevřeného nátlaku, konfrontace s okolním světem pod vlajkou „Přináším dobro" a "Způsobím lásku“. Tlak vyvolává protitlak, jako automatickou obrannou reakci.

     Chápete tu záměnu? Vždyť člověk je upřímně přesvědčen, že všechno dělá správně, a jenom intuitivně cítí, anebo má nejasné podezření, že něco není tak, jak má, a lidé z okolí ho nechtějí poslouchat… ale je možné, že nemá ani to malinké podezření.
Proto, abychom „otevřeli oči“, musíme být upřímní sami před sebou.
Líbilo se mi, jak jedna z mých kamarádek během výměny zkušeností na dané téma, popsala svůj případ:
      "V určitém okamžiku, během rozhovoru, ve kterém jsem tvrdě bránila mnou vybranou pozici, jsem najednou pocítila pochybnost: „Je to nějaké divné, že mám pravdu jenom já, a všichni ostatní se mýlí… Něco není v pořádku!“ Rozhodla jsem se pozorovat sebe. A bylo to! Celé tělo bylo napjaté, skoro se třáslo. Udělala jsem pauzu, podívala jsem se na situaci jakoby ze strany a pozorovala, co bude dál. Ve výsledku jsem dostala velmi přesvědčivý důkaz, že jsem to byla já, kdo neměl pravdu… právě já. Toto mi přineslo takovou radost! "
     A tady je další analogická situace:
"Několik dni jsem nosila v hlavě jednu, jak se mi tehdy zdálo, grandiózní myšlenku. Všechny domácí povinnosti jsem zanedbávala, nevěnovala pozornost dětem… (Vždyť záchrana světa je o hodně důležitější věc!) Ve výsledku, když jsem na setkání prezentovala svůj projekt, kamarádi, ne že by jej zkritizovali, ale dali jiný více vnímavý, nepředpojatý pohled na projekt. A nakonec řekli: „Je to v pořádku, idea je zajímavá, ale co jsi při tom cítila? Jsi si jistá, že začínáš pracovat ve správném stavu, nejsou tam třeba nějaké záměny nebo skryté úmysly?“ Na začátku taková reakce blízkých lidí vyvolala ve mně odpor, napětí,… Hned následoval proud ospravedlňujících myšlenek, které dokazovaly mou pravdu… Avšak ten sklíčený stav, ve kterém jsem byla, mě samotnou (jako Pozorovatele) překvapil a vyvolal pochybnosti ve správnosti mnou vybrané pozice. Jak se potom vyjasnilo, byly opodstatněné."       

     A tak, abychom to shrnuli, chci připomenout další zajímavý moment, znázorněný v národních pohádkách – obraz živé a mrtvé vody. Narazíme na něj například v pohádce „Ivan-carevič a šedý vlk“. Potom, co carevič úspěšně vykonal všechny úkoly (překonal strachy, pochybnosti), dostal dar (superschopnosti), setkal se se svou milovanou (Duší), ale ještě se s ní neoženil, místo toho bezpečně upadl do spánku (dostal se pod vliv euforie), ztratil bdělost a byl vydán na pospas vlastním bratrům (rozsekaný na několik částí - zbaven jednoty). Vlk tehdy poslal havrana s dvěma nádobami pro živou a mrtvou vodu. Nejdřív pokropil Ivana mrtvou vodou, a až poté – živou.

    Otázka: „Proč nelze hned použít živou vodu, proč takový zdlouhavý proces?“ Možná proto, že před tím, než je možné ožít pro duchovní svět, spojit se s ním, je nezbytné odstranit „rány“ materiálního světa, zbavit se rozdělení, uvědomit si jednotu všeho bytí, získat uvnitř sebe mír a klid.

     Jinými slovy, abychom se dostali na místo určení, vymanili se z nekonečného „okruhu“(objížďky) na naší cestě, je třeba neustále sledovat vlastní pocity, svůj vnitřní stav, být bdělým Pozorovatelem Duchovní podstaty… A jakmile vznikne napětí, hned ho uvolňovat.

Připravila Anna K.

 

Líbí se mi 24



Euforie… na cestě duchovního zdokonalování - Hodnocení: 5.00 z 5.00 . Počet hlasů: 24
Podobné články:



Zanechat komentář

Myšlenka dne

Staň se přítelem svého nepřítele a odpusť mu jeho skutky, protože jinak nejsi ani ty dokonalý.


Kalendář událostí